Kdysi přebýval u rybníka had Plazivec. Byl postrachem všem žábám, kterými si zpestřoval svůj jídelníček. Dovedl je prohánět tak, aby si vždy na některé z nich pochutnal. Ale přešla léta a had zestárnul. Už nebyl tak mrštný a žáby nemohl honit a žádnou neulovil. Nastaly pro něho zlé časy. Přemýšlel tedy, jak by se přece jen dostal ke kořisti.

 

„Mamíí!“ přihrnula se Zuzka ze školy a nebylo s ní k vydržení. „Mami, já chci hrozně moc zabloudit!“ sháněla se po klobouku a batůžku.

„Jak zabloudit?“ divila se maminka, kde k tomu nápadu přišla.

 

„Mamíí, mamíí, pronásledujeme mě strašidlo!“ křičela už zdaleka Zuzka. Vracela se z obchodu domů a skoro celou cestu utíkala. Naštěstí máma vyšla na verandu, ale to jen proto, aby od ní vzala nákup. A hned odcházela.

„Mami, a co to strašidlo? Není vidět, ale cinká,“ zdržovala ji Zuzka, aby chvíli počkala. Ale jako naschvál uslyšely pouze, jak někdo zvoní na zvonek u branky. Že by to bylo strašidlo? Ale kdepak!

„Jé, Jana je tady!“ zajásala Zuzka. A zatímco maminka zmizela do domu, kamarádky zůstaly na verandě.

 

„Mamíí, já mám v palci zapíchnutou třísku!“ přiběhla Zuzka s velkým křikem domů. Hned za ní dorazila ze zahrady i kamarádka Jana, se kterou si tam hrála. A už dopředu se jí zastávala a hlásila:

„Jen jsme se houpaly na houpačce, jinak jsme nic nevyváděly.“ Jenže Zuzka poskakovala a třepala rukou, jako by se bořil celý svět.

„Ovej! Au! Auvajs! Achich! Ach!“ naříkala a úzkostlivě čekala, jestli maminka na třísku vezme pinzetu anebo jehlu. A byla to jehla!