Dávné pohádky

„Mamíí, mně se nechce nic dělat,“ spustila Zuzka, když ji máma objevila na verandě v houpacím křesle. Lebedila si v něm a květiny v květináčích, které kolem ní byly, doposud nezalila.

„Mamíí, maminečko, já bych dnes odpoledne potřebovala větší svačinu,“ hlásila Zuzka, jen co ráno vstala.

„A proč už teď myslíš na odpolední svačinu?“ chtěla máma vědět.

Kdysi přebýval u rybníka had Plazivec. Byl postrachem všem žábám, kterými si zpestřoval svůj jídelníček. Dovedl je prohánět tak, aby si vždy na některé z nich pochutnal. Ale přešla léta a had zestárnul. 

„Mamíí!“ přihrnula se Zuzka ze školy a nebylo s ní k vydržení. „Mami, já chci hrozně moc zabloudit!“ sháněla se po klobouku a batůžku.

„Jak zabloudit?“ divila se maminka, kde k tomu nápadu přišla.

„Já jsem nejvyšší strom v lese,“ chlubila se jedle. „Moje semínko se dostane nejdál do světa. Křidýlkem mává, hned jak vítr vstává,“ vyprávěla všem. A vítr opravdu lehoučké semínko zanesl až na paseku. Tam semínko zapadlo do země a mohlo růst.

„Mamíí, mamíí, pronásledujeme mě strašidlo!“ křičela už zdaleka Zuzka. Vracela se z obchodu domů a skoro celou cestu utíkala. Naštěstí máma vyšla na verandu, ale to jen proto, aby od ní vzala nákup. A hned odcházela.

„Mamíí, já mám v palci zapíchnutou třísku!“ přiběhla Zuzka s velkým křikem domů. Hned za ní dorazila ze zahrady i kamarádka Jana, se kterou si tam hrála. A už dopředu se jí zastávala a hlásila: „Jen jsme se houpaly na houpačce, jinak jsme nic nevyváděly.“