„Mamíí, maminečko, já bych dnes odpoledne potřebovala větší svačinu,“ hlásila Zuzka, jen co ráno vstala.

„A proč už teď myslíš na odpolední svačinu?“ chtěla máma vědět.

„My si s Janou chceme odpoledne udělat na zahradě…to… víš, hostinu,“ nemohla si Zuzka vzpomenout na správné slovo, ale jinak věděla všechno, „…takovou hostinu, kdy se jídlo dává do košíku a jí se na prostřené dece na zemi,“ upřesňovala.

„Myslíš piknik?“ napověděla jí maminka.

To je ono!“ přikývla Zuzka. „A mami, prosím, pomůžeš mi s tím? Potřebovala bych něco sladkého a také obložené chlebíčky,“ plánovala, co se do košíčku vejde.

„A co chleba se sádlem a s vajíčky natvrdo?“ řekla máma jen tak ze žertu, ale ona kupodivu souhlasila.

„Bereme všechno! I vodu na pití,“ tvářila se Zuzka důležitě, aby bylo znát, že má starost, aby na něco důležitého nezapomněla. Nachystala i oplatky a bonbóny.

„Tolik toho ani nemůžete sníst. Vždyť budete po obědě,“ mírnila ji máma.

„Právě, že Jana obědvat nebude. Její maminka dnes vaří dušenou mrkev s bramborem a masem. A ona vařenou mrkev nerada. Tak prý nedostane nic,“ prozradila Zuzka, proč musí kamarádce pomoci.

„Aha, tak je to!“ dovtípila se maminka, proč piknik. „A co když i my budeme mít dnes na oběd dušenou mrkvičku?“

„Klidně! Já také obědvat nemusím.“

Zuzka vždycky alespoň trochu mrkve snědla, ale víc ji zbylo na talíři. Naštěstí maminka udělala k obědu dobrou polévku a koblihy, které jí moc chutnaly. Dala si je i navrch do košíčku.

„A deku? Nesmím zapomenout deku,“ měla napilno i tehdy, když se pak Jana odpoledne objevila. Oddechla si, až se usadily ve stínu stromu na zahradě. Po všech těch přípravách zaslouženě odpočívala. Ale Jana hned zkoumala, co vše je v košíku k snědku. Opravdu neobědvala a měla hlad. Obklopila se na dece miskami s jídlem, aby si mohla vybírat. Ochutnávala prostě všeho… obloženého chlebíčku snědla půlku, do koblihy kousla a už si rozbalovala oplatek. Ale když sáhla do košíku až na dno, tak se zhrozila:

„Co ty syrové mrkvičky?“ štítivě vzala celý svazek do ruky. „Fuj!“ šklebila se a chtěla je vyhodit. Ale Zuzka ji zadržela.

„Počkej! Ty mi máma dala schválně. Když nechceme vařenou mrkev, tak co syrovou? Jestli je vyhodíš, tak jsi v jídle Frfňa s velkým F,“ napomenula ji Zuzka, jako by to udělal i někdo z dospělých. Ale Jana se jen tak nedala.

„Frfňa? Tak říkají doma i tobě, když se nimráš v jídle, že jo? Ale stejně, opravdové Frfně nikdy nikdo neviděl. Nebo ty víš, jak vypadají?“ spustila zhurta kamarádka.

„Já nevím. A ty víš?“ zajímala se.

„A co kdybychom nějaké zavolaly?“ navrhla Zuzka. „Jestli tedy někde vůbec jsou. Možná v některé zapomenuté pohádce, které ti vyprávěl dědeček?“ vyzvídala na kamarádce.

Ale jedna ani druhá, kromě toho, že se slečinky Frfinky frňají v jídle, nic nevěděly. A když je chtěly pohádkově přivolat tím, že pozpátku poví jejich konkrétní jména, neznaly ani jedno z nich.

„Ale když to jsou Frfně, tak jedna z nich se může jmenovat třeba i Frfňa,“ dohodly se. A druhá jen Frf a třetí Fně,“ smály se, jak to dobře vykoumaly. Ale ouha, horší bylo taková oslovení říci opačně. To tedy byla fuška!

„Ale prostřední Frf je i pozpátku Frf,“ bavily se. „A krkolomná Frfňa je Aňfrf a třetí Fně vyjde jako Ěnf, “ kuckaly se smíchy. Ale smích je brzy přešel, protože najednou tři Frfničky seděly vedle nich na dece. Slečinky se bez řečí a ptaní daly do jídla a od všeho ukously kousíček. Obložený chlebíček jen z vrchu olízly a borůvkovou marmeládu z koblížku vykousaly. Nic jim nevadilo, že se od jídla celé upatlaly. A když se jim holky podívaly do tváře, jakoby na ně koukaly jen velké oči.

„Už dost! To stačí! Po vás je tedy spoušť!“ Zuzka a Jana začaly po nich uklízet zbytky. A těch drobtů, co kolem sebe natrousily!

„Co se namáháte? Na úklid si pozvěte ze zapomenuté pohádky našeho Jedlíka Pepíka. Ten se v jídle nefrňá, slupne všechno, na co přijde, dokonce i drobečky,“ radily jim Frfničky. „Anebo lepší bude, když ho zavoláme samy. Moc dobře se s ním známe,“ chlubily se.

„Jedlíku, Pepíku!“ přivolávaly ho slečinky Frfinky docela obyčejně.

Nemusely jeho jméno ani překrucovat. Objevil se natotata, akorát Frfinky vedle něj vypadaly jako milá stvoření. On naháněl trochu strach. Měl malou hlavu a k tomu velké břicho.

„Jemináčku, Otesánek!“ uklouzlo Zuzce z pusy a kamarádka Jana, ta raději ani nedutala.

„Jakýpak Otesánek! Já jsem v pohádce odedávna. Dostal jsem se tam mnohem dřív, než on,“ vynášel se Jedlík Pepík. A spustil: „Jedl jsem, snědl jsem ze zahrady stromy i s kořeny, k tomu jsem spolkl tři plné stodoly, ze sklepa mám nejraději brambory, a co tady vy pro mě, kromě sebe, dobrého máte?“

„Kromě nás?“ tiskly se holky k sobě, zatímco Jedlík Pepík snědl vše, co z jídla našel a snad by prázdný košík spolkl. Naštěstí měla Jana po ruce svazek mrkviček. Nabídla je tomu nenasytovi.

„Na, Pepíku Jedlíku! Máš rád mr‑kvič‑ky,“ strachy až koktala. K jejich překvapení si je Pepík Jedlík vzal.

„Mrkvičky mám nejraději! Když jste mi je daly, nechám vás i vaši zahradu na pokoji,“ olizoval se. Kousal mrkvičky a blahem až mrkal. Za tu dobrotu pozval Janu i Zuzku k sobě na mrkvové hody do Pohádkova. Ale přidaly se k němu jen slečinky Frfinky, které tam stejně byly doma. A holky váhaly:

„My tě raději na mrkvové hody pozveme sem k nám,“ vymlouvaly se, proč nemohou. Do prázdného košíku složily deku a hleděly, aby byly co nejdřív doma. Ale pro každý případ si jedna jak druhá zapamatovaly opět další pohádkovou adresu:

Pepík Jedlík
Zapomenutá pohádka
Pohádkov

Ale to nebylo všecko.

„Piknik se vydařil,“ hlásila Zuzka mámě po návratu ze zahrady. „A představ si, příště na takovou hostinu budeme potřebovat mrkvance, mrkvový dort, mrkvovou kašičku a mrkvové jitrnice. Všechno musí být mrkvové, abychom z mrkve všichni mohli mrkat.“

„Jak všichni?“ divila se máma. Ale Zuzka se jen záhadně a spokojeně usmívala…


Pohádku napsala a fotoilustrace vytvořila Gabriela Kopcová. Pro Originální knihy vytvořila: