„Mamíí, mně se nechce nic dělat,“ spustila Zuzka, když ji máma objevila na verandě v houpacím křesle. Lebedila si v něm a květiny v květináčích, které kolem ní byly, doposud nezalila.
Jo, když tě drží paní Lenora, to se nedá nic dělat,“ řekla máma. „Ale to lenošení tě určitě přejde, až se objeví kamarádka Jana, viď?“ dopověděla, co si o tom doopravdy myslí. Ale Zuzka, když Jana dorazila, si dávala pozor.
„Drží mě paní Lenora,“ zdůvodňovala, proč se z houpacího křesla nemůže ani trošičku hnout. Jana za ni zalila květináče, ale ani to nepomohlo.
Vstávej, jdeme si hrát!“ tahala ji z křesla. Ale teprve při výhružce, že půjde na zahradu sama, se Zuzka líně zvedla a loudala se za ní. Ale došly pouze k nejbližší lavičce, kde se každá uvelebila na opačný konec, a jako by se na sebe zlobily.
„Možná, že paní Lenora popadla i mě,“ přiznala se Jana, když už hodnou chvíli jen tak seděly. „Bude tady někde nablízku,“ rozhlížela se kolem. A Zuzka jen líně prstem ukázala doprostřed lavičky.
„Jen ať se ukáže! I když je třeba ze zapomenuté pohádky,“ troufala si hodně. Řekla by toho i víc, ale pusa jako by jí zamrzla. Pokoušela se Lenoru objevit vyslovením jména pozpátku, ale nějak to nešlo.
„Musíš k tomu přidat i tu paní – paní Lenora,“ navrhovala Jana.
„Ínap Aronel“ musely na tom zapracovat obě dvě, aby se to podařilo. A můj ty světe, blízko nich na lavičce mezi nimi trůnila podivná osoba. Její ruce i nohy byly jak chapadla a těžko bylo odhadnout, kterými z nich je držela.
„Jen klid! Teprve nyní si spolu pořádně zalenošíme,“ nabádala je, aby sebou nešily. Jenže, to se ví, holkám se to moc nelíbilo.
„Půjdu se pohoupat na houpačku,“ pokoušela se Zuzka odlepit od lavičky.
„Jen seď! Takovou námahu si při lenošení nemůžeš dovolit. Za tebe se pohoupe můj Houpálek!“ zadržela ji paní Lenora. Luskla prsty a hned se nablízku objevil její pomocník. Patřil určitě k paní Lenoře, protože čekal, kdo ho na houpačce rozhoupe.
„Já ho rozhoupu!“ napadlo Janu, ale i ona jako by byla k lavičce přibitá.
„Jen seď, a buďte obě rády, že při lenošení nemusíte ležet!“ upozornila je paní Lenora. Ona sama jen našpulila pusu, aby foukla směrem k houpačce. Houpálka na houpačce lehce rozhoupala. „Vidíte, co vše dělám kvůli vašemu lenošení,“ zdálo se, že za to čeká pochvalu. Ale holky už nicnedělání vůbec nebavilo. Jana si vzpomněla, že má v kapse pro sebe i pro Zuzku výborné kyselé bonbóny.
„Trochu si zamlsáme!“ s úsměvem navrhla, ale stihla je jen rozbalit z papírku. Musela je odevzdat dalšímu pomocníkovi paní Lenory – Mlsálkovi.
„Přece byste je nechtěly cucat, mlet pusou a jazykem? Nemůžete se tolik namáhat,“ řekla paní Lenora a dávala na ně ještě větší pozor.
„Já si jen zavážu tkaničku,“ chtěla na ni vyzrát Zuzka, ale neuspěla.
„Nemusíš! Tkaničku ti zaváže můj Zavazovač,“ nenechala ji ani, aby se k botě ohnula. I takového pomocníka měla! A ten měl tolik ručiček, že by zavázal ne jednu, ale sto tkaniček.
Zuzka s Janou po sobě alespoň tajně pokukovaly a přemýšlely, jak by se ze spárů paní Lenory dostaly:
„Kolik máte těch pomocníků?“ vyzvídaly opatrně.
„Kolik je třeba,“ vítězoslavně se usmála paní Lenora.
„A máte mezi pomocníky také někoho, kdo jako my, nedělá nic,“ zjišťovala Zuzka, i když úplně nevěděla, jak by toho šlo využít.
„Takové Nicnedělátko?“ přidala se k ní Jana a vyčkávaly, co by z toho mohlo vzejít.
„Jen se s mým Nicnedělátkem seznamte,“ luskla paní Lenora prsty a bylo na ní znát, že jim hodlá ukázat svůj nejvzácnější poklad. A opravdu! V náručí paní Lenory leželo v peřince Nicnedělátko, takové miminko roztomilé.
„Jejdamane, a jak je buclaté. A okaté?“ nakláněly se nad ním holky. „A jaké má tvářičky a pusinku,“ rozplývaly se. „Můžeme si ho pochovat?“ upřímně žadonily jedna přes druhou.
Paní Lenora jim svoje Nicnedělátko pochovat dala. Měla za to, že se budou dohadovat, kdo si ho vezme první. Ale bylo to naprosto v pohodě.
„Pochovej ho ty,“ dala Zuzka Janě přednost. Úplně přitom zapomněly, že se z lavičky docela normálně odlepily a vstaly. Držely miminko v náručí, chovaly ho, natřásaly, chodily s ním sem a tam. Paní Lenora je už vůbec nedržela, pouze dávala pozor, aby ony na Nicnedělátko dávaly pozor. A když ho paní Lenoře zase vrátily, bylo jejich lenošení pryč. Raději paní Lenoře s Nicnedělátkem jen zamávaly a utíkaly domů. Zastavily se až na verandě u Zuzky.
„Stalo se to nebo nestalo?“ koukaly udiveně na prázdnou lavičku.
„Jak by ne! Adresu přece známe!“ šeptaly si:
Paní Lenora, její pomocníci a Nicnedělátko
Nezapomenutelná pohádka
Pohádkov
To věděly obě správně.
Pohádku napsala a fotoilustrace vytvořila Gabriela Kopcová. Pro Originální knihy vytvořila:
