<link href="//fonts.googleapis.com/css?family=Open+Sans:400,600,700" rel="stylesheet" type="text/css"/>

Kdysi přebýval u rybníka had Plazivec. Byl postrachem všem žábám, kterými si zpestřoval svůj jídelníček. Dovedl je prohánět tak, aby si vždy na některé z nich pochutnal. Ale přešla léta a had zestárnul. 

Už nebyl tak mrštný a žáby nemohl honit a žádnou neulovil. Nastaly pro něho zlé časy. Přemýšlel tedy, jak by se přece jen dostal ke kořisti.

Žáby brzy vypozorovaly, že starý had už je pomalý a nehrozí od něj nebezpečí. Hned toho využily a dorážely na něho:

„Hade, hade,
co ti zbude?
Hlad, hladeček,
už nechytneš
žádnou z nás –
žabiček.“

Žáby se osmělily dokonce přijít do jeho blízkosti a schválně se ho vyptávaly: „Čím to, že už nevycházíš na lov a nehoníš žádné žáby?“

Protože byl had chytrý, řekl: „Je mi líto veškerého bezpráví, které jsem v životě napáchal. Lituji, že jsem vás, žáby, lovil. Omlouvám se, že jsem byl postrachem celého žabího rybníka. Abych to odčinil, slíbil jsem si, že se už nikdy žáby nedotknu. A navíc, pokud mi síly v stáří vydrží, chci vám sloužit.“

„Jak nám chceš sloužit?“ ptaly se zvědavě žáby.

„Budu nosit vašeho krále na zádech,“ řekl had a pochleboval celému žabímu národu. „Máte tak mocného vladaře! Nehodí se, aby chodil pěšky; sluší se, aby se nechal vozit. Oznamte svému králi, že mu pokorně nabízím svoje služby.“

Pohádka o hadovi a žábách

Žáby jak to uslyšely, naskákaly do rybníka a spěšně plavaly, aby vše svému vládci oznámily. Jejich král právě seděl uprostřed vody na velikém leknínovém listě. Hlasitě kvákal a oznamoval změnu počasí.

„Mocný králi a pane!“ volaly žáby, „had Plazivec chce vstoupit do tvých služeb. Chce tě na hřbetě nosit, protože se prý nesluší, abys chodil pěšky.“ A pověděly králi všechno, co jim had napovídal.

Žabímu králi se to velice zamlouvalo. Nadýmal se pýchou víc než jindy. Had mu bude sloužit. Ještě naposled sám doplaval na břeh a tam milostivě usedl na hadí hřbet. Had Plazivec ho nosil všude, kam chtěl, i ve vodě s ním plaval, a dělo se tak po celý den. Králi se náhlé povýšení nesmírně zalíbilo. Konečně budil pozornost u všech obyvatelů rybníka.

Ale druhého dne začal had po nějaké chvíli syčet a těžce oddychovat. Ačkoliv byl žabí král lehký, had se před ním přetvařoval. Klesal pod ním, jak pod velkou tíhou a s přehnanou námahou se plazil pomalu kupředu.

„Co je ti Plazivče?“ ptal se král.

„Promiň, vznešený králi“, odpověděl Plazivec, „nevěděl jsem, jak zlý je hlad a práce k tomu. Po mnoho dní se živím už jen listím a teď cítím, že moje síly docházejí.“

Pyšný žabí král se nechtěl vzdát jízdy, a proto řekl: „Dovolím ti, abys snědl několik mých žab. Chci, abys opět nabral sílu.“

A tak se hned na královo naléhání dobrovolně obětovalo několik žab, aby se had nasytil. Dalšího dne se celá ta věc opakovala. Král zase dovolil hadovi spolykat pár žab. A had ho mohl vozit. A tak tomu bylo i nadále. Žáby se musely dobrovolně či nedobrovolně musely hadovi vzdát. Došlo to tak daleko, že žab v rybníku notně ubývalo, ale žabí král nepovolil. Had byl pro něho nepostradatelný.

Ale nic netrvá věčně. Jednoho dne se stalo, že v rybníku nezůstala jediná žába. A tehdy, had Plazivec shodil ze hřbetu žabího krále a s velkou chutí spolkl i jeho.


Pohádku napsala Gabriela Kopcová. Pro Originální knihy vytvořila:


Ilustrační obrázek nakreslila Petra Šolcová. Pro Originální knihy už ilustrovala: