„Mamíí, já mám v palci zapíchnutou třísku!“ přiběhla Zuzka s velkým křikem domů. Hned za ní dorazila ze zahrady i kamarádka Jana, se kterou si tam hrála. A už dopředu se jí zastávala a hlásila: „Jen jsme se houpaly na houpačce, jinak jsme nic nevyváděly.“
Jenže Zuzka poskakovala a třepala rukou, jako by se bořil celý svět. „Ovej! Au! Auvajs! Achich! Ach!“ naříkala a úzkostlivě čekala, jestli maminka na třísku vezme pinzetu anebo jehlu. A byla to jehla!
„Au, to bolí,“ ucukla s rukou, jen co ucítila dotek na svém palečku. A kdo ví, co ji to popadlo, najednou se rozhodla, že si třísku nechá tam, kde je.
„Ještě budeš ráda, když ti ji vytáhnu,“ volala za ní máma, ale to už Zuzka s Janou pádily zpátky na zahradu. Došlo znovu i na houpačku, ale bez houpání. Zuzku v ní jen seděla a skuhrala:
„Ouvej! Au! Auvajs! Achich! Ach!“ opakovala pořád dokola, až to Jana nevydržela:
„Víš co, to je pořád Ouvej, Au, Auvajs, Achich, Ach. Tak co kdybychom ty tvoje Naříkánky přivolaly. Zřejmě by ti třísku vytáhli.“
„Myslíš, že by to šlo?“ zamyšleně si bolístku prohlížela utrápená Zuzka.
„Určitě. A možná už tam své Naříkánky máš. Víš, jsou to takoví malí skřítečkové ze zapomenutých pohádek. Vyprávěl mi o nich dědeček. Jakmile je zavoláš jménem, snaží se ti pomoci od bolesti. A když řekneš jejich jména pozpátku, tak je doopravdy uvidíš a uslyšíš.“
„Dobrá. Zkusím to! Snad je jeden z nich opravdu Ouvej a tak jeho jméno pozpátku je Je-vu-o,“ slabikovala si to obrácené slovo. A ejhle, povedlo se! Už jednoho Naříkánka viděla a slyšela:
„Tříska je velká jak poleno,
pofoukám, aby to nebolelo,“
zpíval s poskakoval Ouvej na jejím palečku kolem třísky.
„Jenže pofoukání nestačí,“ kňourala Zuzka. „Raději zavolám dalšího Naříkánka, co se jmenuje Au, vlastně Ua?“ opravila se a mínila si oči vykoukat, než ho spatřila. A co slyšela?
„Už ji pevně držím,
tříska je jako trám,
těžko říct, jen nevím,
co já s ní udělám?“
Au se snažil třísku z palce vytáhnout, ale moc to nešlo. Nedočkavá Zuzka zavolala na pomoc další skřítky Naříkánky. Zbýval ještě Auvajs tedy Sjavua, Achich, nebo-li Chicha a Ach byl Cha.
A jak se tak stavěli kolem třísky, Zuzka je dirigovala:
„Nejlepší bude, když Ach chytne za Achicha, Achich za Auvajse, Auvajs za Aua, Au za Ouveje a Ovej chytne za třísku. A táhnou, táhnou…“
„… ale vytáhnout nemohou!“ vzdychali Naříkánci, „a to proto, že tohle není naše zapomenutá pohádka.“
„V té naší jsem si já přinesl kopí, abych třísku snáze vypíchl,“ vzpomněl si první skřítek. A ten druhý?
„Já měl rýč, abych ji podebral, a tak šla lépe pryč,“ tvrdil Au.
„Já jsem si pořídil dokonce rypadlo, kdyby předtím všechno selhalo,“ byl přesvědčený třetí skřítek Auvajs. A ten čtvrtý?“
„A co můj jeřáb? Ten ji dobře zvedal?“ vychloubal se Achich. A poslední skřítek Ach?
„Je to tak! Pro mě byl nejdůležitější meč, abych vytáhnutou třísku posekal v niveč!“ vítězně skončil.
„Jeminkote,“ zhrozila se Zuzka, „jak vás tak poslouchám, nejlepší bude, když mi třísku vytáhne maminka. Počkejte tady na mě!“ kývla na Janu, že to platí i pro ni. A rozběhla se domů. S velkou slávou jim pak vytaženou třísku přinesla ukázat.
„To je ale kláda,“ divili se Naříkánci. Ach ji ani nechtěl svým mečem rozsekat. Požádal, aby si ji mohli vzít s sebou. A kam vlastně? „No přece do zapomenuté pohádky, která už vlastně není zapomenutá. Takže odedneška máme novou adresu,“ radovali se vespolek.
„A budeme si ji pamatovat?“ měly holky velkou starost.
„Kdo má rád tuto pohádku, bude znát naši adresu třeba pozpátku,“ zasmáli se skřítci a diktovali:
Vážení Naříkánci
Ovej, Au, Auvajs, Achich, Ach
Tajné heslo: Jevuo, Ua, Sjavua, Chicha a Cha
Pohádka o třísce
Vok-dá-hop
„Ještě moment, jaký Vok-dá-hop?“ dožadovaly se holky vysvětlení. Ale bylo pozdě. Jakmile naříkánci řekli Vok-dá-hop, udělali hop a zmizeli. Ale rozluštění pro Zuzku a Janu nebylo těžké.
„Vok-dá-hop je pozpátku Po-hád-kov!“ tleskaly si.
A tak byla nově nalezená pohádka na světě i s adresou.
Pohádku napsala a fotoilustrace vytvořila Gabriela Kopcová. Pro Originální knihy vytvořila:
