„Mamíí, mamíí, pronásledujeme mě strašidlo!“ křičela už zdaleka Zuzka. Vracela se z obchodu domů a skoro celou cestu utíkala. Naštěstí máma vyšla na verandu, ale to jen proto, aby od ní vzala nákup. A hned odcházela.

„Mami, a co to strašidlo? Není vidět, ale cinká,“ zdržovala ji Zuzka, aby chvíli počkala. Ale jako naschvál uslyšely pouze, jak někdo zvoní na zvonek u branky. Že by to bylo strašidlo? Ale kdepak!

„Jé, Jana je tady!“ zajásala Zuzka. A zatímco maminka zmizela do domu, kamarádky zůstaly na verandě.

„Ty mně určitě uvěříš,“ špitaly si spolu, „na mou duši, na psí uši, to strašidlo za mnou cinkalo hned, jak jsem vyšla z obchodu. A až někde tady na verandě zmizelo,“ svěřovala se Zuzka kamarádce.

„A že zrovna tady?“ pátrala po něm i Jana, ale a hleděla se raději dostat pryč. Ze strašidelného vyprávění jí naskočila husí kůže. „Anebo je mi zima? Brr,“ otřásla se, i když měla na sobě teplý svetr. To Zuzka se hřála v teplé bundě a na hlavě měla dokonce čepici.

„Počkej, já ti ji půjčím!“ a sundala ji z hlavy. A právě tehdy se to stalo. Úplně blízko, hned vedle nich, něco zase zacinkalo. A tak čepice nečepice, holky se popadly za ruce a utíkaly z verandy pryč. Zastavily se až na zahradě, a to proto že se jim do cesty postavilo pískoviště. Zuzka do něj bez velkého přemýšlení skočila, ale kamarádku nenechala na holičkách. Přitáhla ji k sobě a honem kolem nich v písku špičkou nohy nakreslila kruh. Zůstaly v něm stát jako dva solné sloupy, i potom, co cinkání ustalo.

„V pohádkách se vypraví, že strašidlo do kruhu nemůže,“ byla Zuzka přesvědčena, že udělaly správně. Jana s ní souhlasila, ale měla také něco.

„V ochranném kruhu nemůžeme stát věčně. A stejně na strašidla nejvíc platí jiná, další strašidla,“ řekla, co zase ona věděla z pohádek, které jí vyprávěl dědeček.

„Cože? Další strašidla!“ zhrozila se Zuzka, ale něco na tom bylo. „Přivolat další strašidla bychom uměly,“ vzpomněla si, jak to bylo s její zapíchnutou třískou. „To stačilo znát jména Naříkánků a říct je pozpátku.“ Ale jako naschvál teď ji žádné strašidlo nenapadlo.

„A co Baf a Hu?“ napověděla kamarádka.

„Jen jestli jsou to opravdovská strašidla? Nepleteš si to, když my dvě se strašíme a zpoza rohu na sebe děláme baf či hu?“ měla pochybnosti Zuzka. Ale i tak hned zkusila, jak by se taková jména řekla pozpátku. „Bylo by to Fab a Uh,“ vyhrkla a až potom se pleskla přes pusu. „Jejdamane, já už jsem je pověděla,“ zůstala celá zkoprnělá. Další dvě strašidla si to kroužila kolem jejich pískového kruhu.

„Já jsem Baf a umím udělat baf.“

Já jsem Hu a umím udělat hu,“ předváděla se, co umí. Na strašidla se tvářila docela mile.

„Vážení, umíte, prosím, zahnat naše neviditelné cinkající strašidlo?“ troufala si Zuzka zeptat, ale přitom se v kruhu schovávala za Janu.

„Strašidlo a neviditelné?“ jakmile o něm Baf a Hu uslyšeli, hned se také jeden za druhého schovávali. „Na něj se svým baf a hu nestačíme,“ přiznali se. Ale napadlo je něco jiného:

„Kdysi jsme měli kamaráda. Ten by to svedl,“ přizvukovali si strašidláčtí kluci. „Nemohli jsme s ním ani v zapomenuté pohádce vydržet. Je příšerný a vydával příšerné všemožné zvuky. Nenechal nás ani vyspat, a tak jsme ho poslali pryč,“ provinile se zpovídali, co provedli.

„A kam pryč?“ vyzvídala Zuzka, ale vlastně na tom tolik nezáleželo. „Ať je blízko, nebo daleko, jestli víte, jak se jmenuje, tak my ho přivoláme,“ důležitě tvrdila.

„Jeho jméno je Um, protože na rozdíl od nás toho hodně umí. Zažene i jiné strašidlo,“ zahanbeně se krčili Baf a Hu, přesvědčení, že jsou k ničemu.

„Ale takové jméno Um, to se lehce poví pozpátku. Je to Mu,“ spěchala Zuzka opět s odpovědí. A co způsobila? Strašidlo Um či Mu už o sobě dávalo vědět.

A opravdu, bylo tak příšerné, že před ním Baf a Hu uskočili k Zuzce a Janě až do kruhu. A ty hrozné zvuky co na ně pouštělo!

Pískání, syčení, klepání, hromové hroucení, burácení, hlučné kroky, dusot koní… Není divu, že holky a zrovna tak Baf a Hu před ním uhýbali. Vycouvali dokonce ven nejen z ochranného kruhu, ale i z pískoviště. Navíc Zuzka, nešika, škobrtla, zakopla o vlastní nohu. Udělala velkou poklonu a poroučela se až na zem. A přitom se to stalo. Z kapsy bundy ji vypadly tři penízky, tři kovové koruny a cinkly o sebe a pak o kámen.

„Co to bylo? Jak to, že ten zvuk neznám,“ začal se Um zajímat. Byl to div, že uměl kromě povyku i normálně mluvit. A také mlčet. Náhlého ticha využila Zuzka.

„Ty mince mi vrátili v obchodě a já je zapomněla dát zpátky mamince.“ Sebrala je ze země a pohrávala si s nimi v dlani.

„Nádhera! Můžeš mi je půjčit,“ prosilo příšerné strašidlo a zkoušelo, zda bude také umět cinkat. A tak kromě Jany, všichni úplně zapomněli, proč se tu vlastně sešli.

„A co to naše první neviditelné cinkající strašidlo?“ obrátila se na Zuzku. „Žádné není, viď! Celou dobu ti jen cinkaly kovové koruny v kapse,“ zlobila se. „Celý ten cirkus byl pro nic za nic,“ tvářila se naštvaně.

„Ale pro nic za nic to nebylo,“ zastali se Zuzky Baf a Hu.

„Když nám je tvá kamarádka půjčí, tak já se ke svému baf naučím i cinkat,“ sliboval Baf.

„A já, se naučím se ke svému hu také cinkat,“ sliboval Hu.

„A já, aby mě kamarádi vzali znovu do party, místo všech příšerných zvuků budu pouze cinkat,“ sliboval Um. „Až se to naučíme, penízky vrátíme. Anebo se pro ně můžete zastavit. Víte, kde nás hledat?“

A když nevěděly, nahlásil jim Um adresu:

Strašidla Baf, Hu a Um
Pohádka o třech strašidlech
Zvláštní znamení: cinkající dům
Pohádkov

„Pohádkov nám není cizí,“ zaradovaly se holky, že už o něm slyšely. „Pozpátku by to znělo…“

„Vok-dá-hop,“ dopověděla za ně strašidla a v tom okamžiku opravdu udělala hop a zmizela. A když se pak i holky rozešly domů, přiběhla Zuzka k mamince.

„Mamí, já jsem ty tři koruny, co mi vrátili v obchodu, měla v kapse. A nevadí, že jsem je půjčila třem strašidlům?“

„A neztratils je náhodou na pískovišti?“ podezřívala ji máma, protože písek, to její děvče, mělo všude, dokonce i ve vlasech.

„Jejda, a kde mám čepici?“ vzpomněla si Zuzka a vydala se ji hledat na verandu.

Pozor na strašidla!“ volala za ní máma. O tom, že se jich už Zuzka vůbec nebojí, ani trošičku nevěděla.


Pohádku napsala a fotoilustrace vytvořila Gabriela Kopcová. Pro Originální knihy vytvořila: