<link href="//fonts.googleapis.com/css?family=Open+Sans:400,600,700" rel="stylesheet" type="text/css"/>

„Mamíí!“ přihrnula se Zuzka ze školy a nebylo s ní k vydržení. „Mami, já chci hrozně moc zabloudit!“ sháněla se po klobouku a batůžku.

„Jak zabloudit?“ divila se maminka, kde k tomu nápadu přišla.

„No, potřebuji nutně zabloudit, a to proto že v naší třídě máme nového žáčka. A on se doopravdy ve škole ztratil,“ dala se Zuzka ochotně do vypravování. „Fakt faktoucí, zabloudil a dostal se až do patra na opačný konec školy. A když ho paní učitelka od osmáků chtěla dovést zpátky, tak si představ, že dvakrát vyšli v přízemí, v tělocvičně. Bloudili tak divně, že teď to každý z nás chce zkusit.“

„Ale zabloudit, to není legrace!“ poučovala ji máma. Dřív se nejlépe zabloudilo v lese, na neznámém místě…“ vzpomínala, kde ještě. „Ale ať tě nenapadne chodit někam daleko!“ dělala si starosti.

„Neboj, mami! Jsem domluvena s Janou. Zůstaneme jen na zahradě. Tam si uděláme takové malé bludiště.“ Zuzka nedočkavě vyhlížela kamarádku. A když přišla, vymóděná také v klobouku a s batůžkem na zádech, vyrazily. Každá měla od Zuzčiny mámy nachystané pití a malou svačinku a také špulky s nití. Dostaly i rady:

„Víte, na co ty nitě jsou? Znáte přece pohádky, jak z velkého bloudění podle nich trefíte domů?“

Jenže na zahradě za sebou rozmotávala nit jen Zuzka. Jana, ta se zase držela rad svého dědečka a hledala pohádkového Bluďase, tedy bludný kořen, jak vysvětlila Zuzce.

„Kdo ho zvysoka překročí, do Pohádkova zabloudí, jen to pofrčí,“ chodila schválně po zahradě sem a tam a prozpěvovala si.

„A hele, tamhle už něco trčí!“ pospíšila si, aby pod vyhlídnutou jabloní byla jako první. Přidržela si klobouk a vyčnívající kořen zvysoka překročila. Zuzka ji chtěla napodobit, jenže jako obyčejně zapackala a o kořen zakopla. Klobouk si také přidržela, ale o to hůř, zřejmě proto málem vrtala nosem až v zemi.

„Není ti nic?“ chtěla jí pomoci Jana, ale k velkému údivu Zuzka nevstávala ze země sama. Vedle ní vstával i bludný kořen. A vypadal jako živý a mluvil jako živý.

„Jako že se Bluďas jmenuji, odměním vás za to, že jste mě vysvobodily z tvrdé země. Rád vás po svém dřevěném mostě doprovodím až do Pohádkova,“ nabízel se, že při bloudění na to místo jim bude dělat průvodce.

„Ale my v Pohádkově můžeme být hned a tam teprve zabloudit,“ mrkala Jana na Zuzku, aby se k ní přidala. „Stačí místo Pohádkov říct Vok-dá-hop!“ slabikovaly společně a Blouďase pro každý případ vzaly mezi sebe. V tu ránu se všichni octli mezi domy bez dveří a bez oken.

„Propánajána!“ hrozila se Jana, kde to ty chudinky, zapomenuté pohádky, bydlí? „Tady se opravdu nedá dělat nic jiného, než bloudit,“ pomyslela si. „Ale pozor! Tamhle je to jiné!“

Pospíchali ke stavení, kde bylo všechno otevřené, dveře i okna. A na vratech je vítal nápis – Dům u pěti Naříkánků. Ve výklenku je upoutalo i domovní znamení – tříska. A naproti stálo další obydlí. „Dům u tří strašidel,“ přečetly si na dálku.

„Tady můžeme jít na návštěvu. A zeptáme se našich známých na cestu,“ radovaly se holky.

„Ale chtěly jste zabloudit?“ nařídil jim Bluďas, aby ho následovaly. „Změníme uličku a raději navštívíme moji známou – bludičku.“

„Jistě, ale kde na ni zaklepeme, když tady nejsou okna ani dveře,“ nevěděly si holky rady. „Jedině, že bychom si my dvě zaklepaly na čelo, aby se nám lépe myslelo!“ dělaly si legraci. Jen tak to zkusily a kupodivu, ono to pomohlo! Objevil se vchod.

Jen pojďte dál!“ zvala je bludička dovnitř. „Navštivte můj bloudící sál,“ vedla je dlouhou chodbou zase ven do zahrady.

A ta byla opravdu velká. Rostl zde i les a v něm holky našly rozcestí se spoustou cest. Uprostřed lesa se objevil močál obrostlý rákosím…

„A když s vámi trochu zatočím, můžete bloudit, jak chcete. Ale se mnou nepočítejte,“ upozornila je bludička. „To víte, v zapomenuté pohádce jsem toho i já hodně zapomněla. Už nikoho nelákám ani do bažin, “ omlouvala se.

„Ale já jsem na nic nezapomněl,“ ozvalo se z rákosí. „Já zapomenutý bloud zavedu vás do bažiny, kde se nebudete moci hnout!“ vyhrožoval.

„To nic!“ mávla rukou bludička, „kdysi nás i bloudů bylo hodně, ale teď už zbýváme my dva. Já jsem bludička Adéla a bloud je Ferda, ale ani podle jména nás už nikdo nezná,“ naříkala.

„Ale to lehká pomoc!“ umínila si Zuzka, že to tak nenechá. „Už nejste v zapomenuté pohádce, ale v nové, protože my o vás víme.“

„Chybí už jen vaše nová pohádková adresa,“ vzpomněla si na to nejdůležitější Jana. A ta byla:

Vážený pan bloud Ferda a bludička Adéla
Pohádkov

„A co já, Bluďas,“ ozval se bludný kořen. „Já nikde nejsem. Na mě se úplně zapomnělo. Přitom bývám na začátku všeho bloudění,“ hlásil se o svůj podíl.

„Jsi na počátku všeho bloudění, tak budeš i na počátku pohádky jako název,“ určily mu holky k jeho velké spokojenosti. „Takže adresa podruhé,“ - diktovaly.

Vážený pan bloud Ferda a bludička Adéla
Pohádka Bludný kořen
Pohádkov

Nyní se zdálo, že už je vše v pořádku.

„Ale vždyť my,“ ozvaly se Zuzka s Janou, „my jsme vlastně nikde ani nezabloudily,“ mračily se na bludný kořen.

„Co já? Nemohu za to, že se v Pohádkově tak vyznáte,“ bránil se Bluďas. Ovšem, když si pospíšíme domů, vše jde ještě napravit,“ sliboval.

A tak ho holky vzaly mezi sebe a stačilo říct pozpátku - domů, tedy ůmod! A pro jistotu se přidalo ještě adarhaz, tedy zahrada.

Vrátili se všichni napět raz dva. Bludný kořen se před nimi raději celý schoval do země. A holkám trvalo, než ze sebe rozmotaly nitě, které jim dala Zuzčina maminka, aby trefily zpátky. Byly v nich obě dvě pořádně zamotané, jako by na sobě měly sítě. Ještě větší fuška byla sundat tu motanici z klobouků a batůžků.

„Ale podle těch nití jsme musely bloudit hrozně moc a dlouho!“ shodly se, že přece jen se jim vše splnilo do puntíku.


Pohádku napsala a fotoilustrace vytvořila Gabriela Kopcová. Pro Originální knihy vytvořila: