<link href="//netdna.bootstrapcdn.com/font-awesome/4.5.0/css/font-awesome.min.css" rel="stylesheet" type="text/css"/>

Pohádky ze záhorovského lesa

 

Poblíž trnkových keřů na kraji stráně rostly velké lopuchové listy. Pod nimi se zabydleli dva velcí šneci, bratři Lukáš a Bobeš. Každý den pomaloučku vylezli na stráň, pořádně se nakrmili křehkými lístečky a když chtěli mít klid, jednoduše zalezli do svého domečku, který každý správný šnek nosí sebou.

 

Uprostřed lesa je hluboký úval. A v jeho břehu, mezi kořeny velkého stromu si vyhrabala svou noru liška Sára. V bezpečí a pohodě tam žila ona i její dvě malá liščata, Eliáš a Dorinka. Dorinka byla hodná a poslušná liščí holčička. Zato Eliáš, ten dokázal maminku pozlobit. Hrozně rád dělal přesně opak toho, co po něm žádalo. Večer se mu nechtělo jít spát, ráno vstávat. Nechtěl jíst, co mu maminka nachystala, prý chce tu dobrou zmrzlinu od víly Majdalenky. Nechtěl si jít hrát s Dorinkou ven, když ho maminka posílala, za to večer odmítal jít zpátky do pelíšku. Sám se chtěl jít podívat, co je na druhé straně lesa. Neposlouchal varování maminky, aby nechodil daleko od jejich nory.

 

Bylo parný letní den, sluníčko hřálo a nikde ani mráčku. Na velkém plochém kameni se vyhřívala užovka Agáta. Najednou se zavrtěla, protáhla a pomyslela:

„Zase je mi nějak těsno a všechno mne svědí, tahle košilka je mi už malá.“

 

Pršelo a pršelo. Nebe bylo šedivé, les tmavý, tichý, mech nasáklý vodou. Až konečně jednou ráno zafoukal svěží větřík, rozehnal mraky a vykouklo sluníčko. Stromy oklepaly z větví vodu, květiny na paloučku zvedly hlavičky a z mechu pod smrkem vystrčil hlavičku krásný hříbek.

 

Blížil se podzim. Na stromech se začervenaly jeřabiny, dozrály lískové oříšky, ostnaté výhony ostružiní se pyšnily velkými modrými ostružinami. Zvířátkům moc chutnají, skoro každý den se u pichlavých keřů potkávají liščata s malými veverčáky, bzučí tam vosy i včely. I šnečci Lukáš a Bobeš se na ně vypravili. Tentokrát cestu nevzdali hned z počátku, plazili se dlouhé hodiny, než dolezli až k cíli. Ale za tu námahu jim to stálo, ostružiny jsou slaďoučké a tak mají šnečci každý den modré fousy od mlsání. Jen srnečkovi Tondovi moc nechutnaly. Jednu utrhl, pokrčil nosík, pak zatřepal hlavičkou a ostružinu vyplivl. Raději si kousek poposkočil a pustil se do zelené travičky na paloučku.