Jednou do lesa přišla velká vichřice. Vítr fičel, stromy se ohýbaly a ve vzduchu kroužilo otrhané listí. Ze statné borovice se ulomila větev a spadla pod strom, do hustého borůvčí.

Když přišlo ráno, vítr se utišil, z pod mraků vykouklo sluníčko a smálo se na krajinu pod sebou. Hromada větví na zemi pod starou borovicí se zachvěla, pak ještě jednou a pak z ní vykoukla hlavička. Zamrkala očkama, kupka se znovu otřásla a vylezl z pod ní skřítek. Rozcuchaný, vykulený, modrý od borůvek. Poskočil si na zelené travičce, vytřepal z vlasů jehličí a rozhlédl se.

„Haló, je tu někdo?“

„Haló,“ zavolalo mu to zpět. Že by ozvěna? Někde v koruně zacvrlikal ptáček, ale jinak bylo ticho.

Skřítek to zkusil znovu:

„Halóó!“

„Halóó,“ ozvalo se mu zpět. Skřítek zesmutněl. Byl sám v lese, nikoho tu neznal, měl hlad a bylo mu zima. Otřel si mokré tváře a pak zavolal ještě jednou.

„Haló, haló, je tu někdo?“

„No tady, vždyť na tebe volám. Pomoz mi přece!“

Skřítek se rozhlédl, ale nikde nikoho neviděl.

„Kde jsi?“ zeptal se.

„Tady, za pařízkem,“ zavolal tenký hlásek. Skřítek se honem rozběhl na pomoc. Za pařezem, zachycená na součku za sukýnku, visela malá lesní víla. Skřítek jí šetrně, aby ji snad nepotrhal ještě víc, pomohl vymotat sukýnku, postavil ji do mechu a pak se představil:

„Jmenuji se Borýsek,“ a dvorně se uklonil.

„Já jsem Majdalenka,“ usmála se na něho víla. „A kde jsi se tady vzal?“

„Šel jsem do světa. Chtěl jsem přespat tady, na borovici v ptačím hnízdě, a jak byl ten velký vítr, sfouklo mne to dolů, sem, do borůvek.“

„Máš modrý nos,“ zasmála se opět víla Majdalenka, „pojď, půjdeme ke mně do domečku, umyješ se.“

Vzala Borýska za ruku a chtěla se rozběhnut po louce. Ale sotva udělala první krok, vykřikla:

„Au, to to bolí,“ a v očích se jí ukázala slzička.

„Asi jsem si poranila nožičku,“ a ukázala Borýskovi velkou modřinu na kotníku. Borýsek se zamyslel a pak se poškrabal za uchem:

„Co budeme dělat? Je tvoje chaloupka daleko?“

„No, kousek, víš? Támhle, za tím velkým bukem je velká bříza, tam je můj domeček.“

„No dobře, tak já tě tam zkusím donést,“ rozhodl se Borýsek. Vzal Majdalenku do náruče, udělal pár krůčků, a zakopl o kamínek.

„Ouvej,“ vykřikla znovu Majdalenka a zase se jí v hlase zachvěly slzičky:

„Nožička bolí.“

„Copak se vám stalo?“ zeptal se někdo za Borýskovými zády. Borýsek, celý zadýchaný snahou neupustit Majdalenku na zem, se otočil. Za ním stál srneček Tonda, takový větší srnčí kluk.

„Majdalenku bolí nožička, pomoz mi dostat ji do domečku,“ poprosil ho Borýsek. Srneček poposkočil, bokem se natočil ke skřítkovi a vybídl ho:

„Posaď mi Majdalenku na záda, vím, kde bydlí, zanesu ji tam.“

Srneček Tonda pak opatrně kráčel a Majdalenka se pořádně držela jeho krátké srsti na hřbetě. Borýsek poskakoval kolem nich a starostlivě upozorňoval, kde je jaká spadlá větev, aby Tonda taky nezakopl a Majdalenku něco nezabolelo.

Doma ji posadili na židli a nožičku pěkně ovázali. A Majdalenka se na ně usmála, hezky jim poděkovala, že se o ni tak postarali a nabídla jim čaj z borůvkového listí a borůvkový koláč. Jejda, to byla dobrota.

A tak se nakonec Borýsek rozhodl, že už do světa nepůjde. Proč by taky někam chodil. V lese se mu moc líbilo a našel v něm dobré kamarády.


Pohádku napsala Libuše Křapová. Pro Originální knihy vytvořila:


Ilustrační obrázky nakreslila Petra Šolcová. Pro Originální knihy už ilustrovala: