Jednou ráno vyběhl srneček Tonda ze svého pelíšku v houštině a vykulil očka. Svět kolem něho přes noc změnil barvu. Zmizelo věčně zelené jehličí, duby měly místo listů bílé polštářky, pod nimi nebyly vidět žádné žaludy. I místo trávy byly nyní na zemi bílé peřinky.
„Sníh, napadl sníh,“ zaradoval se Tonda a hned zkoušel, jak se v něm běhá, skáče a taky se klouzal. To když náhodou šlápl na zasněženou zamrzlou kaluž vody a ujely mu nožky. Zprudka si sedl na zadeček, až se mu hlava zatřepala. Chvilku překvapeně koukal kolem sebe, pak se zasmál a vyskočil.
„Majdalenko, Majdalenko, pojď se taky sklouznout!“
Ale Majdalenka se na srnečka usmála a řekla: „Nemůžu, Toníku, musím pořádně uklidit a vyzdobit domeček, budou přece Vánoce!“
Tonda se rozběhl k borovici, ve které bydlí skřítek Borýsek.
„Borýsku, pojď se podívat, napadl sníh!“
Ale nikdo mu neodpověděl. Borýsek nebyl doma. Šel Majdalence uříznout ty nejhezčí borové větvičky na vyzdobení domečku.
Srneček Tonda zesmutněl. Nikdo si s ním nechce hrát. Myšky jsou schované pod sněhem, zajíčkové se taky někde zachumlali, co bude dělat? Pak najednou povyskočil a rozběhl se z lesa ven. Podívá se, co dělá pejsek Ferda. Už z dálky uslyšel radostný štěkot a tak byl zvědavý, co to ten Ferda provádí. Doběhl na kraj lesa, schoval se za keřík, aby ho nebylo vidět a pak opatrně vykoukl.
Ferda běhal po zahradě a štěkal. A nebyl sám. Za plotem u souseda měl kamaráda Bertíka. Závodili, kdo doběhne první kolem plotu na konec zahrádky, vítěz vždycky zaštěkal, počkal na kamaráda, oba se otočili a pelášili zpět. A tak si hráli a závodili a bylo jim spolu veselo.
Srneček je pozoroval a trošku záviděl. Všechna lesní zvířátka byla schovaná před sněhem a mrazem a on byl za plotem tak sám. Díval se, dokud oba pejskové na sebe nezaštěkali na rozloučenou a každý se rozběhl k domu svých lidí. Pak se zklamaně otočil a vracel se do lesa. Tolik by se chtěl s Ferdou a Bertíkem hrát, běhat s nimi a skotačit ve sněhu.
Zrovna šel kolem velkých zasněžených křovin, trochu si stýskal a moc nedával pozor kolem sebe. Ani si nevšiml, že pod křovím se klepe zimou malý zajíček, po větvičkách poskakují rozčepýření vrabci a hudrují si. V tom bum. Zakopl kopýtkem o kámen schovaný pod sněhem a čumáčkem vrazil do větví. Ty se roztřásly, vrabčáci houfem vzlétli a sníh se sypal přímo na malého zajíčka.
„Čim, čim, co to děláš, ty nepozoro,“ hubovali vrabci.
„Čimčarára, čim čim, podívej se, podívej, zasypal jsi zajíčka!“
„Já jsem tady,“ hrabal se zpod sněhu zajíček a trošku pofňukával. „Já jsem se neztratil. Já mám jenom hlad!“
„My taky, my taky,“ sborem se přidali vrabci a zanaříkali. „Nikde nejsou semínka, nikde už nejsou bobulky, všechno jsme sezobali. Čim, čim, čimčarára, čím zaplníme bříška?“
Srneček na ně koukal a najednou si uvědomil, že má bříško taky prázdné. Od rána běhal, poskakoval a teď dostal velikánský hlad. A všude kolem jen sníh a mráz. Co teď?
„Zeptáme se Majdalenky,“ vyhrknul Toník. A už se rozběhl k Majdalenčinu domečku. Vrabčáci v houfu letěli za ním, poslední poskakoval zajíček.
„Majdalenko, Majdalenko!“
Majdalenka vykoukla z okénka a ptala se:
„Copak se stalo? Proč mne voláš, Toníku?“
„Majdalenko, Majdalenko, poraď nám. Máme všichni takový hlad, všechno zobání, větvičky a travička je schované pod sněhem. Máme hlad,“ stěžovali si vrabčáci a Tonda.
„Pan hajný nám donesl do krmelce seno a žaludy, ale veliký kanec Bořivoj nás tam nechce pustit,“ žaloval zajíček.
„No to je nadělení,“ spráskla ruce Majdalenka. „Co teď budeme dělat? Musíme počkat na Borýska, až mi přinese borové větvičky!“
Toník přešlapoval, přemýšlel a pak najednou vyhrkl:
„Majdalenko, já už vím,“ a radostí si poskočil.
„U chaloupky, tam, kde bydlí pejsek Ferda, tam mají krmítko pro ptáčky.“
Do vrabců jako když střelí, frrr, a už letěli zpět. Přiletěli k domku, posadili se svorně na plot a radostně čimčarali:
„Je tu ptačí krmítko, je tady, čim čim.“
A už jeden po druhém přilétali ke krmítku. Jenže ouha. Krmítko bylo prázdné. Sýkorky a kosové už všechna zrníčka vyzobali. Vrabčáci jeden po druhém opět usedali na plot a znovu zanaříkali:
„Čím zaplníme bříško? Čím, čím, čimčarára, čím?“
A dělali takový rámus, až je uslyšela sýkorka modřinka. Posadila se na střechu krmítka a zacvrlikala:
„Popletové, to musíte zaťukat!“
„Zaťukat?“ divili se vrabci, „kdepak máme zaťukat a čím, čimčarára, čím?“
Sýkorka jim to ukázala. Sedla si na okno a zaťukala zobáčkem na sklo. Ťuk, ťuk, a pak ještě jednou – ťuk, ťuk.
Okno se otevřelo a vykoukla babička:
„Kdopak to ťuká? Ach tak, sýkorka, v krmítku už nejsou semínka?“
A vyšla na dvorek, dosypala různá semínka a zrní pro vrabce, sýkorce pověsila na provázek lůj a popřála:
„Dobrou chuť, ptáčkové.“
Vrabci zobali, až jim semínka ze zobáčků padala. Sýkorka si sedla na lůj, houpala se a občas taky uzobla. Tonda se zajíčkem z dálky za plotem jen smutně přihlíželi a v bříšku měli prázdno. Najednou vrabci frr, a opět seděli na plotě. To na dvorek vyšel dědeček a za ním vnouček Honzík. Naložili na sáňky různé balíčky a vydali se k lesu. Nohy se jim bořily do hlubokého sněhu, dědeček sáňky táhl a Honzík mu pomáhal. Srneček byl tak zvědavý, kam jdou a co budou dělat, že úplně zapomněl, že má vlastně hlad.
Dědeček s Honzíkem se zastavili na kraji lesa a oprášili malý smrček od sněhu. Toník se zajíčkem se schovali opodál a koukali. Co to tam ti dva dělají?
To bylo překvapení. Honzík vybalil mrkvičky, jablíčka, kukuřici, kousky zelí a všechno to s dědečkem pověsili na smrček.
„Dědo, to budou mít zvířátka hezký vánoční stromeček,“ radoval se Honzík. A pak vytáhl ze své kapsičky ještě jeden balíček.
„A, dědečku, ještě jim tam pověsíme perníčky, jsou moc dobré, ty jim budou taky chutnat.“
„Perníčky?“ podivil se dědeček., „ale, Honzíku, perníky zvířátka nejedí, mohlo by je bolet bříško.“
Honzík zesmutněl. Perníčky mu tolik chutnaly, chtěl se o ně se zvířátky podělit. Děda na něho koukl, pousmál se pak povídá:
„Tak víš co? Pár jich tady taky pověsíme. Třeba si pro ně přijde nějaký lesní skřítek.“
„A nebo víla, že, dědečku.“
Ještě si stromeček pořádně prohlédli, aby se ujistili, že se zvířátkům bude líbit a šli spokojeně domů. Jen Honzík se pak ještě jednou ohlédl, a všechny je uviděl.
Srnečka Tondu, jak si pochutnává na jablíčku, zajíček chroustal mrkvičku a taky – nebo se mu to jen zdálo? Za stromkem stál opravdový lesní skřítek. Usmíval se a v ruce držel perníček.
Dědečkovi s Honzíkem pod nohama vrzal sníh. Začalo se stmívat, na obloze se objevily první hvězdičky a nad kopcem vycházel velikánský měsíc.
Někde z dálky zněly zvonečky, někdo potichoučku zpíval koledy. Byl Štědrý večer.
Pohádku napsala Libuše Křapová. Z jejích knih nabízí nakladatelství Originální knihy třeba tyto:
Ilustrační obrázky nakreslila Markéta Hrbáčková. Pro Originální knihy už ilustrovala:
