Bylo jarní ráno, ptáci zpívali, na břehu rybníčku kvetly blatouchy a v lese bylo pod stromy plno bílých sasanek. Víla Majdalenka otevřela okýnko svého domečku a pustila do světničky voňavý čerstvý vzduch a sluníčko. Pak vyšla z chaloupky ven, na zelený trávník, a rozhlédla se.
„To je ale krásně,“ radovala se, „a dnes v noci bude úplněk, my víly budeme mít první jarní taneček,“ a samou radostí se zatočila do kolečka. Pak honem zase vběhla zpátky do chaloupky. Má ještě moc práce. Musí si nachystat nové šaty s dlouhou sukýnkou, uplést květinový věneček, připravit si krásný blýskavý pásek k šatům. Ten lesklý pásek mají všechny víly, nosí ho jen na to první jarní tancování. Která ho ztratí nebo poškodí, nesmí se tance zúčastnit. Takové víly potom smutně sedí na okraji paloučku a trošku závistivě koukají na rej svých kamarádek. Proto si i Majdalenka svůj pásek hlídá jako oko v hlavě.
Zatím co Majdalenka hospodaří v chaloupce a připravuje se na taneček, malý zajíček poskakuje na louce a vybírá si nejkřehčí a nejsladší lístečky a stébla trávy. Ukousne a poskočí, a zase ukousne a poskočí. Pak se na chvilku zastavil a zvedl hlavičku. A najednou údivem otevřel pusu. Na okraji palouku je nějaké divné zvířátko. Stojí na dlouhých zadních nožkách, přední nožky krátké, má protáhlou hlavičku, větší uši a takový velký silný ocásek.
„Co to je, co to vidím? To je nějaký pejsek? Nebo je to takový zvláštní zajíček?“
Podivné zvířátko tam jen tak stálo a koukalo na něj. Zajíček měl trochu strach, proto opatrně přihopkal blíž.
„Ahoj,“ pozdravil zvířátko, „kdopak jsi? Ty bydlíš taky v našem lese?“
„Já jsem Deniska, jsem klokaní holčička,“ představilo se zvířátko, „a nebydlím tady. Zatím jsem žila v zoologické zahradě. Je tam pěkně a moc různých zvířátek. Žije v ní i maminka s tatínkem a dědeček. A mám tam hodně kamarádů.“
„Tak co děláš tady u nás, v lese?“ podivil se zajíček.
„No, víš, to je tak. Dědeček se narodil daleko odsud, v Austrálii. A pořád mi o ní povídá pohádky, jak je tam krásně a jaká úplně jiná zvířátka tam žijí. O ptakopyskovi a medvídkovi koala, a taky jaké tam rostou stromy. Já bych moc chtěla do Austrálie, víš? Podívat se na všechno, o čem mi dědeček vyprávěl. Tak jsem utekla ze zahrady a teď jsem se trošku ztratila,“ řekla klokaní holčička rozpačitě. „Nevíš, kudy se chodí do Austrálie?“
„To tedy nevím,“ přiznal zajíček, „nikdy jsem o ní neslyšel. Já jsem pořád jenom v našem lese. Pojď se mnou, támhle bydlí víla Majdalenka, třeba o ní něco ví.“
A už se rozběhl k Majdalenčině domečku. Deniska skákala mohutnými skoky za ním.
Majdalenka sedí doma pod otevřeným okýnkem u stolu. Před sebou má svůj pásek k jarním šatům a usilovně ho leští první ranní rosou a tou nejjemnější pavučinkou, co mohla najít. Chce, aby se pásek večer co nejvíce blýskal, protože víla s nejhezčím a nejblýskavějším páskem byla na prvním tanečku vždy volena za královnu jara. A tou by byla Majdalenka moc ráda. A tak leští a blýská, dokud ji z práce nevyrušilo zaklepání na dveře.
Majdalenka položila třpytivý pásek na stoleček a otevřela. Za dveřmi stojí malý zajíček a s ním jakési podivné zvířátko.
„Dobré ráno, Majdalenko,“ pozdravil zajíček. Víla úžasem zapomněla odpovědět, jen se koukala na zvířátko. Deniska se uklonila a zdvořile řekla:
„Dobrý den, vílo Majdalenko, dovolte, abych se vám představila. Jsem klokaní holčička a jmenuji se Denisa. Ale říkají mi Deni nebo Denisko.“
„Deniska chce jít do Austrálie, nevíš, kudy se tam jde, Majdalenko?“ zeptal se zajíček.
„Austrálie? Co to je?“ podivila se Majdalenka. A tak jí Deniska vyprávěla všechno, co slyšel od dědečka. Majdalenka poslouchala, ani nedutala a pak nešetřila chválou:
„Umíš moc zajímavě vyprávět, Denisko. Ale o Austrálii jsem opravdu ještě neslyšela, musí to být moc daleko. Možná by ti poradili ptáci, co na zimu odlétají do teplých krajů. Třeba čápi na rybníce. Ale ještě jsem je tu neviděla, ještě asi nejsou doma.“
Denisce to bylo trošku líto, ale malý zajíček ji utěšoval:
„Deni, počkáš zatím tady u nás v lese, je tu hezky a taky tu budeme mít kamarády. Čápi se už brzy vrátí, pojď, půjdeme se proběhnout. Kdo bude první na mezi u šípků?“
A nečekal a už utíkal k šípkovému keři. Deniska za ním. Oba skákali a hopkali a najednou plác. Deniska moc nekoukala na cestu a skočila rovnou do veliké louže, co pod keřem zůstala po jarním tání.
„Co to děláte, proč nekoukáte na cestu,“ hubovala zelená žabka. „Moje děti se brzy budou líhnout z vajíček., vylekáte je.“
Deniska vyskočila z louže a zajíček se vrátil od keře. „Promiň, zelená žabko, jen jsme se hráli,“ omlouval se. „Deniska to tu nezná, nevěděla o tvém domečku v louži, čeká na čápy. Možná jí poradí, kde je Austrálie.“
Zelená žabka si až teď všimla, že klokaní holčička vypadá úplně jinak, než ostatní zvířátka v lese. Už otvírala pusu, aby se něco zeptala, když v tom všichni uslyšeli vzlykání a pláč.
Co to? Kdo potřebuje pomoc?
„To pláče Majdalenka,“ vyhrkl udiveně zajíček a už hopká zpět.
„Majdalenko, Majdalenko, copak se stalo? Pročpak pláčeš?“ vyptával se hned starostlivě.
Majdalenka ukázala zajíčkovi na prázdný stoleček:
„Krásně jsem si vyleštila svůj pásek na jarní ples. Byl tak hezký, blýskavý. Tady jsem si ho položila a zatím, co jsme spolu povídali, tak mi zmizel. Někdo mi ho vzal. Nemůžu večer tancovat s ostatními vílami.“
A už zase pláče, slzičky se jí koulejí po tvářích a kapají na stolek. Deniska se zajíčkem na sebe koukají a cítí se provinile. To oni zabavili Majdalenku a někdo toho využil a ukradl jí pásek. Co teď? Jak Majdalence pomoci?
Kolem běžel srneček Tonda, liška Sára, pláč víly slyšeli i ptáčci. Za chvíli věděl celý les, co se Majdalence přihodilo. Ale nikdo nevěděl, jak pomoci.
Veverka Rézinka seděla na větvičce a pozorovala ruch dole. Majdalenka jí vždycky pomáhala. Dávala jí mastičku, když ji bolely zoubky od louskání oříšků, ovázala jí pacičku, kterou si poranila, když při skákání z větve na větvičku narazila na ostrý souček. Rézinka by taky chtěla pomoc, ale neví, jak.
Už to má! Sice neví, kdo vzal Majdalence pásek, ale snad ji aspoň potěší. Donese jí na mls pár oříšků, co má schované v lese na zlé časy. Honem, kam je dala? Do kterépak škvíry či praskliny ve stromě si je schovala? Rézinka poskakuje ze stromu na strom, z větvičky na větev a usilovně hledá. Ale všechny schovávačky jsou už prázdné, všechny oříšky už veverka v zimě rozlouskala. Za chvíli bude zapadat sluníčko a Rézinka dosud nic nenašla.
Ještě zbývá poslední úkryt, kde by oříšky mohly být, vzpomněla si Rézinka. Až na druhém konci lesa, ve velikém dubu. Hop hop, skáče veverka za stromu na strom, hop a hop. Ale co to? Co se to najednou blýsklo? Rézinka se zastavila. Támhle na tom velikém smrku, tam se něco leskne jako zrcadlo, až ji to oslnilo. Veverka změnila směr, opatrně po malých skocích se přibližuje k neznámému světýlku. Co to vidí? Na smrku má hnízdo straka. Teď zrovna není doma, asi zase někde rejdí. A v hnízdě, ukrytý pod ulámanými větvičkami, leží Majdalenčin pásek. Ještě že straka tak spěchala. Nevšimla si, že konec pásku vykoukl z pod větviček a zableskl se v posledním slunečním paprsku.
Majdalenka doma zatím pořád pláče. Za chvíli bude večer, celý den ji zvířátka a ptáčci utěšovali. Ale pásek ještě nikdo nenašel. A bez něho tančit nesmí!
Sluníčko na obzoru klesá níž a níž. Co nevidět bude tma a ukáží se první hvězdičky. Až vyjde i měsíček, začnou víly tancovat.
„Půjdu se aspoň podívat, jak to kamarádkám vílám sluší,“ rozhodla se nakonec Majdalenka. Napřed poděkovala všem zvířátkům a ptáčkům, že ji utěšovali a pomáhali hledat pásek. Pak si umyla uplakané oči, oblékla nové krásné šaty, na učesané vlásky si položila pomněnkový věneček. Ještě se na sebe podívala do velikého zrcadla, jak jí to sluší a už se vydala na palouček.
Venku se zatím úplně setmělo, na nebi vyšly hvězdičky. Na paloučku se už scházejí víly a netrpělivě čekají na měsíček. Všechny mají na hlavě květinový věneček, na šatech se jim blýskají pásky, jen Majdalence ne. Smutně se usadila na okraj a trošku závistivě se rozhlédla po kamarádkách.
V tom bum. A do klína jí něco spadlo. Její ztracený, oplakávaný pásek. Majdalenka vyskočila, omotala si ho kolem pasu a podívala se nahoru do větví. Tam sedí veverka Rézinka a pobízí ji:
„Majdalenko, honem, víly se už řadí!“
Majdalenka vběhla na palouček, kamarádky ji vzaly k sobě do řady a jarní taneček mohl začít. A Majdalence to tak slušelo, tak moc byla šťastná a tak krásně tancovala, že ji ráno všechny víly společně zvolily za královnu jara.
A straka? Ta se tak moc styděla, že hodné Majdalence ukradla pásek, že se nakonec odstěhovala z lesa pryč.
Pohádku napsala Libuše Křapová. Z jejích knih nabízí nakladatelství Originální knihy třeba tyto:
Ilustrační obrázky nakreslila Markéta Hrbáčková. Pro Originální knihy už ilustrovala:
