Poblíž trnkových keřů na kraji stráně rostly velké lopuchové listy. Pod nimi se zabydleli dva velcí šneci, bratři Lukáš a Bobeš. Každý den pomaloučku vylezli na stráň, pořádně se nakrmili křehkými lístečky a když chtěli mít klid, jednoduše zalezli do svého domečku, který každý správný šnek nosí sebou.
Zvířátka z lesa je měla ráda. Se zajíčkem si ukazovali, které lístečky jsou nejsladší, srneček Tonda jim zase vyprávěl o kamarádovi netopýrkovi a přivedl jim ho i ukázat. Víla Majdalenka jim popisovala, jak je krásně v noci na paloučku, když svítí měsíček a všechny víly tančí. Sojka Bára jim zase povídala o všech novinkách v lese. Také skřítek Borýsek se s nimi často zastavil. Nikomu nevadilo, že šnečci jsou pomalí, než něco řeknou, uplyne chvilka a než někam dolezou, je půl dne pryč.
Jednou ráno se Lukáš zamyslel:
„Ty, Bobši, všechna zvířátka chodí po celém lese, Majdalenka a Borýsek na výlety, na bylinky, na jahody, a my dva to známe jen tady okolo lopuchových listů.“
„Kam bys chtěl jít?“ podivil se Bobeš, „všude je to tak daleko!“
„Nevím, třeba bychom si mohli zajít na jahody, nebo se podívat, jak víly tančí. A co třeba k rybníčku? Tam musí být krásně!“ zatoužil Lukáš.
Bobeš neříkal nic. Až druhý den, když si oba opět pochutnávali na zeleném lupení, promluvil:
„Taky bychom mohli jít navštívit netopýrka, když budeme u rybníčku.“
Lukáš se zaradoval:
„To bychom mohli, i zelenou žabku.“
A tak se oba šneci začali chystat na cestu. Bobeš si v domečku důkladně uklidil, Lukáš si zase na ulitu nalepil lísteček pampelišky. Co kdyby na výletě dostali hlad.
„Co to provádíte?“ ptal se udiveně zajíček, když viděl jejich přípravy.
„Jdeme na výlet,“ těšili se oba bratři.
„Nechoďte dnes nikam, bude pršet,“ vymlouval jim to zajíček. Ale šnečci mu už neodpověděli, neměli čas. Zajíček zavrtěl hlavičkou, ale víc se o ně nestaral.
Za chvíli běžel kolem srneček Tonda.
„Ahoj, kluci,“ pozdravil oba šneky, ale odpovědi se dnes taky nedočkal. Chvilku je pozoroval, ale když viděl, že bratři dnes mají jiné zájmy, poposkočil si kousek dál.
Sotva se šnečci vydali na cestu, šla okolo Majdalenka. Nesla si košíček s různými bylinkami a spěchala domů.
„Dobré ráno, Lukáši a Bobeši,“ volala s úsměvem, „kam pak jste se vydali? Bude pršet, podívejte se na ty černé mraky.“
Ale ani s Majdalenkou si dnes šnečci povídat nechtěli.
„To je nějakých řečí,“ bručel si pro sebe starší Lukáš. „Jako by nikdo nevěděl, že šnekům déšť nevadí. Máme rádi, když je všude hodně mokro,“ a usilovně se při tom plazil, až po něm na cestě zůstávala lesklá vlhká cestička.
„Jasně, brácho,“ přidal se k němu mladší Bobeš.
Jenže ouha. Najednou se zvedl velký, veliký vítr. Přihnal blíže černé mraky a fičel, až v uších hvízdalo. Pak spadla první kapka, druhá, začalo pršet a zahřmělo. Náhle byla v lese skoro tma. Z nebe padaly velké kroupy, potloukly travičku, utrhaly lístky ze stromů a ty vířily ve vzduchu. Zvířátka se poschovávala, kam to šlo. Tři malí veverčáci se tiskli k mamince Rézince a ten nejmenší, Niki, plakal.
„Maminko, já se bojím!“
„Neboj se, Niki,“ utěšovala ho maminka, „to je jen bouřka, to si mráčky hrají na ducanou.“
Dlouhý čas se bouřka převalovala nad lesem. Blesky létaly jeden za druhým, doprovázené mohutným rachotem. Po poslední ohromující ráně konečně přestalo bouřit a vítr se změnil na vánek. Ten odvál mraky a ukázalo se zase sluníčko. Zvířátka opatrně vykoukla z úkrytů. Jejda, to byla kolem spoušť. Ulámané větve, otrhané listí, potlučené kytičky.
I Borýsek otevřel dveře svého domečku a vykoukl ven.
„Takovou velikou ránu jsem na konec slyšel, co to bylo?“ přemýšlel a pozorně se rozhlížel po okolí. Jejda, to je ono. Poslední blesk udeřil do velikého modřínu u trnkových keřů. Ten se rozlomil a padl přímo do lopuchových listů.
„Tam přece bydlí šnečci! Nestalo se jim něco?“
A Borýsek už honem utíká. Zakopl o kamínek, o ulomenou větev si narazil paleček na noze. Ouvej, to to zabolelo. Ale skřítek na nic nedbá, spěchá dál, honem, co když Lukáš s Bobešem potřebují pomoc? Už je u rozštípnutého modřínu. Pokouší se zvedat utrhané listí, hledá oba bratry a volá:
„Bobeší, Lukášííí!“
Přiběhl i srneček Tonda, přikolébali se ježci. Všichni pomáhají hledat, odhazují větve a otáčejí otrhané listí.
„Šli na výlet, nechtěli slyšet, že se blíží bouřka,“ řekl nešťastně malý zajíček.
„Já jsem je taky viděl,“ pokyvoval hlavičkou srneček, „co když je spláchla ta velká voda? Za deště tekl ze stráně úplný potok.“
Velká voda? Šneci mají rádi, když je mokro, ale plavat moc neumí, utopili by se. Jemine, to je nadělení. Sojka Bára už s křikem roznáší novinu po lese.
„Ztratili se Lukáš a Bobeš, vzala je velká voda! Nikdo neví, kde jsou!“
Borýsek se zvířátky smutně stál u zlomeného modřínu. Se sklopenou hlavičkou jeden po druhém odcházejí. Šnečci se opravdu ztratili, nikde nejsou.
Borýsek taky pomalu sešel ze stráně. Při každém kroku ho na nožce zabolel nakopnutý paleček.
„Ach jo, musím ještě zajít za Majdalenkou, namaže mi bolístku, aby to tak nebolelo. Bude taky moc smutná, že se Bobeš s Lukášem ztratili. Co je to taky napadlo, jít před bouřkou na výlet?“ mudruje. Na cestě mu leží spousta ulámaných malých i větších větviček spolu s různými listy, které při bouřce utrhal vítr. Borýsek odhodil stranou jednu větvičku, pak druhou. Potom chytil velký lopuchový lupen. Až sem, tak daleko od modřínu, ho odvála vichřice. Lopuch je ale na malého skřítka moc veliký a těžký, Borýskovi to dalo moc práce, než se mu podařilo cestičku aspoň trochu uvolnit, ale konečně může jít dál. Ale co to vidí? Pod listem jako pod střechou spali dva šneci, Bobeš a Lukáš.
Když začaly padat kroupy, vítr zrovna přivál velký utržený lopuch. Oba bratři se pod něj zalezli, pak se schovali každý do svého domečku a celou velkou bouřku v pohodě prospali. Ani neslyšeli, že je zvířátka hledají a volají. Až teď, když ztratili lopuchovou střechu a zasvítilo na ně sluníčko, se probudili. Oba měli oči na stopkách, když jim Borýsek vyprávěl, co všechno zaspali.
Pak se Bobeš podíval na Lukáše a řekl:
„No vida, tak jsme chtěli poznat něco nového, a když to přišlo, všechno jsme prospali. Jé,“ a Bobeš si pořádně zívl, „ mně se chce ještě spát, domů pod trnkoví půjdeme až zítra.“
A zalezl zpět do ulity.
„Díky, Borýsku, že jste nás hledali. Prosím, poděkuj za nás i ostatním,“ řekl Lukáš. A taky vlezl zpět do své ulity.
A Borýsek? Ten byl tak unavený, že všechno, i ten bolavý paleček, nechal taky na druhý den. Jen ještě zavolal na ukřičenou Báru, ať po lese roznese zprávu, že se šneci našli a jsou v pořádku.
Pak šel domů, vklouzl do postýlky a v tu ránu spal. To se mu to spalo, když všechno tak dobře dopadlo. A když se ráno probudil, už ho paleček ani nebolel.
Pohádku napsala Libuše Křapová. Z jejích knih nabízí nakladatelství Originální knihy třeba tyto:
Ilustrační obrázky nakreslila Markéta Hrbáčková. Pro Originální knihy už ilustrovala:
