Pršelo a pršelo. Nebe bylo šedivé, les tmavý, tichý, mech nasáklý vodou. Až konečně jednou ráno zafoukal svěží větřík, rozehnal mraky a vykouklo sluníčko. Stromy oklepaly z větví vodu, květiny na paloučku zvedly hlavičky a z mechu pod smrkem vystrčil hlavičku krásný hříbek.
„Jejda, konečně je zase krásně,“ zaradoval se malý zajíček, když si ráno umyl očka, a honem si několikrát poposkočil, aby si protáhl nožky. Pak si odběhl na lesní palouček a tam si ukousl pár stébel křehké zelené travičky.
„Dobré ráno, zajíčku,“ křikla na něho sojka Bára z vysoké borovice.
„Copak dnes budeš dělat, když tak hezky svítí sluníčko?“ ptala se zvědavě. Protože sojka Bára je nejzvědavější a nejukřičenější tvor z celého lesa. Neustále někde poletuje, slídí, co se kde děje a pak to hlasitým pokřikem roznáší po okolí. Ale zvířátka se na ni nezlobí. Vědí, že Bára není zlá, že je vždycky ochotná jim pomoci, když potřebují a pokaždé všechny varuje před blížícím se nebezpečím.
„Báro, copak jsi zapomněla?“ zasmál se zajíček, „dnes je na louce za lesem velký zaječí sraz,“ a ze samé radosti udělal velký kotrmelec. A pak ještě jeden.
Bára se rozletěla lesem. Mrzelo ji, že na to zapomněla a tak teď poletovala a hlasitě pokřikovala, aby všem připomněla, co se dnes bude dít.
„Zaječí sraz, dnes bude na velké louce zaječí sraz, budou tam všichni zajíčci z lesa!“
Víla Majdalenka seděla na lavičce před svým domečkem a smála se:
„Báro, ty popleto, vždyť to každý ví, všichni se na to těší!“
Protože jen co sluníčko ten den vyslalo první paprsek mezi obláčky, vyběhla Majdalenka na palouček a natrhala si do košíčku spoustu kvítků červeného jetele. Teď z něho pletla krásné věnečky, jeden za druhým, odměny pro vítěze zaječího zápolení.
U lopuchových listů bylo taky živo. Hbitá ještěrka Terka běžela na louku první, jen se jí dlouhý ocásek míhal. Velcí šneci Bobeš a Lukáš se už taky vydali na cestu a pomalu se sunuli z kopečka dolů. Šnečci ještě nikdy na zaječím srazu nebyli a tak se moc těšili.
Na velké louce se už scházela i ostatní zvířátka, nikdo nečekal na Bářino upozornění. Už tam byli skoro všichni. Pod stromy, hned na kraji louky, stály srnky, u malého pařízku se usadila ježčí rodina, na druhém, větším, seděl skřítek Borýsek a držel místo víle Majdalence. Na druhé straně louky rostlo husté maliní a ostružiní. Tam se na kupě kamenů uvelebila užovka Agáta a kousek od ní si našla místečko i ještěrka Terka. Obě věděly, že pichlavým větvím se budou ostatní zvířátka vyhýbat a tak jim nehrozí, že jim někdo v zaujetí náhodou šlápne na ocásek. Všichni se těšili na podívanou, na zaječí soutěže, hry a dovádění.
Zajíčci se napřed sešli uprostřed louky, tam se seznámili a trochu očichali. A už to začalo. Jako první to byl souboj ve volném zápase. Komu se podaří položit soupeře na záda? V ringu je několik dvojic, zkouší různé chvaty a hmaty, nad nimi poletuje sojka Bára a dává pozor, aby nikdo nepodváděl a zápasil podle pravidel. Vítěz musel postupně porazit všechny ostatní, aby za odměnu dostal velký věnec, upletený z jetelových kvítků.
„Kdo umí nejhezčí kotrmelce? Čeká na něho druhý věnec z jetele,“ křičela Bára, když se zajíci rovnali na startovní čáře k závodu v kotrmelcích. A tak to šlo celé dopoledne. Zajíčci zápasili, skákali, dělali kotrmelce. Každý se snažil, aby on byl nejlepší, aby mu publikum tleskalo a dostal odměnu. Takový věnec z červeného jetele, jéje, to je pro zajíčky moc velká dobrota.
I zajíček Bojánek se snažil. Moc by rád vyhrál, aspoň v nějaké disciplíně. Jenže ouha. Nevyšlo mu to v zápase, v kotrmelcích byl až čtvrtý a ve skocích dokonce poslední. Kolem něho jásala zvířátka, blahopřála vítězům a ti si pochutnávali na věnci z křehoučkého jetelíčku. Všude bylo plno hluku, smíchu a veselí.
„Nyní se bude běhat, určitě vyhraju, já to vím, já přece běhám nejlíp,“ těšil se Bojánek, když se zajíčci chystali na start. Zlobilo ho, že ještě ani jednou nevyhrál, chtěl být všude první. Teď se postavil mezi ostatní do řady a uši sklopil dozadu. Skřítek Borýsek počkal, až se všichni pěkně seřadí a třikrát silně tleskl. Plác, plác, plác.
Na třetí tlesknutí zajíčci vyrazili. Bojánek běží, co mu síly stačí. Už předběhl jednoho zajíčka, druhého, dalšího, ale pořád se před ním míhá jeden zaječí ocásek. Kdo to je? Kdo mu to tam překáží? Copak zase nebude první?
„Já, já, já, chci být první, musím být, zasloužím si to,“ a Bojánek se snaží, co mu síly stačí. Ale soupeřův ocásek je pořád před ním.
Závodní trať vede kolem pichlavých větví ostružiní, tam se otáčí a cíl je druhé straně louky, u velkého pařezu, na kterém sedí víla Majdalenka a skřítek Borýsek.
„Předběhnu ho v zatáčce,“ myslí si Bojánek. Skok, skok, už je to tady. Oba zajíčci se do zatáčky vřítili velkou rychlostí, ale Bojánek je pořád až druhý. Diváci pod stromy nadšeně pokřikují, závod je napínavý, moc se jim to líbí.
Ale co to? První zajíček, ten, co měl vítězství skoro jisté, náhle ztrácí směr. Nevybral zatáčku a v běhu skočil přímo do pichlavého ostružiní. Těsně vedle užovky Agáty. Jejda, ta se lekla. Ale Bojánek běží dál, utíká, už je v cíli. Je první, přesně tak, jak si přál. Ale nikdo moc nejásá, netleská. Majdalenka sklouzla z pařezu, honem mu dala na krk jetelový věneček a už spěchá za ostatními k ostružinovému keři. Kdo to tam leží, kdo to naříká? Proč nevstává a nejde popřát vítězi?
To malý zajíček měl takovou smůlu. Teď sedí celý nešťastný, v ostnatých šlahounech má zamotanou nožičku, ani hnout s ní nemůže.
Užovka Agáta se připlazila podívat se blíž.
„Má nožičku celou omotanou, šlahouny jsou utažené, bude to chtít velkou opatrnost a sílu,“ oznámila zvířátkům okolo.
„Musíme to zkusit,“ namítl skřítek Borýsek a zkusil šetrně šlahouny rozmotat a trochu je uvolnit. Ale nejde to. Marně to zkouší Borýsek, Majdalenka, marně se zvířátka radí, jak na to. Skřítek i víla se popíchali o trny a malý zajíček má stále nožičku uvězněnou a pláče.
„Pusťte mne tam, uvolněte mi cestu,“ ozvalo se najednou. Někdo se hrne do předu, prolézá mezi nožkami přihlížejících zvířátek.
To se rozhodl pomoci roháč. Je to veliký černý brouk, na hlavičce mu rostou dva veliké rohy zatočené k sobě. Jako kdyby měl na hlavičce kleště. Roháč už je u zajíčka. Prohlédl si omotanou nožičku ze všech stran, pokýval hlavičkou a pustil se do práce. Cvak, cvak, cvaká roháč rohatými kleštěmi. Cvak a ještě jednou…
„Zkus nožičkou pohnout,“ vybízí malého zajíčka. A zajíček opatrně, pomaloučku vytahuje nožičku ven. Borýsek honem přiskočil a pomáhá mu dostat se ze šlahounů.
„Hurá, sláva,“ křičí zvířátka. Všechny mají radost, že malý zajíček je zachráněný. A ten se protáhl a poposkočil. Je šťastný, že už ho nožka nebolí, jen ji má trošku odřenou.
„Děkuji ti, strýčku roháči,“ směje se na brouka, „jsi moc hodný, že jsi mi pomohl!“
Zajíček Bojánek zatím pořád osamoceně stojí v cíli. Na krčku má jetelový věnec, ale už z něho vůbec nemá radost. Trápí ho svědomí, moc dobře ví, proč malý zajíček skončil v ostružiní. To on do něho strčil. Chtěl jen, aby mu nepřekážel, aby on, Bojánek, doběhl první. Tak moc toužil po tom, aby byl slavný, aby ho zvířátka vítala a tleskala mu.
Když se zajíček za roháčovy pomoci dostal z ostružiní, pohnul se i Bojánek. Pomaloučku došel až k malému zajíčkovi, sundal z krčku věnec a podal ho zajíčkovi.
„Na, to patří tobě, já jsem do tebe strčil,“ přiznal se. Stydí se a bojí, že ho zvířátka odsoudí, že ho nebudou mít ráda. Otočil se a se sklopenou hlavičkou chtěl odejít.
„Počkej, Bojánku,“ tahal ho za ouško zpět malý zajíček, „vrať se. Věneček je moc veliký, pochutnáme si na něm spolu.“
To měla zvířátka radost, že to tak dopadlo. Samozřejmě, že Bojánkovi odpustila, když se dokázal přiznat k takové nepleše. A z obou zajíčků se stali dobří kamarádi.
Čilá ještěrka Terka pak běžela domů a cestou ještě o tom přemýšlela. Líbilo se jí, že Bojánek sice udělal darebáctví, ale dokázal se k němu přiznat a malému zajíčkovi předal věnec.
„Zeptám se i Bobeše a Lukáše,“ rozhodla se Terka, „jak se to jim líbilo.“
Ale kde vlastně oba šnečci jsou? Na zaječím srazu je přece nikdo neviděl.
No kdepak by byli. Dopadlo tak, jako vždycky, když se šnečci někam vypravili. Hned po pár minutách Bobeš u pěšinky objevil krásný zdravý hříbek. Ten tak voněl, že ho museli ochutnat. A tak jedli, jedli, až u toho usnuli. A oba měli krásný sen. Bobešovi se zdálo, že na šnečím srazu vyhrál první cenu za rychlost v lezení a Lukášovi, že dostal cenu za rychlost schovávání se do domečku. A ta odměna, to byl vždycky velký, bílý a hnědý hříbek.
Pohádku napsala Libuše Křapová. Z jejích knih nabízí nakladatelství Originální knihy třeba tyto:
Ilustrační obrázky nakreslila Markéta Hrbáčková. Pro Originální knihy už ilustrovala:
