Blížil se podzim. Na stromech se začervenaly jeřabiny, dozrály lískové oříšky, ostnaté výhony ostružiní se pyšnily velkými modrými ostružinami. Zvířátkům moc chutnají, skoro každý den se u pichlavých keřů potkávají liščata s malými veverčáky, bzučí tam vosy i včely. I šnečci Lukáš a Bobeš se na ně vypravili. Tentokrát cestu nevzdali hned z počátku, plazili se dlouhé hodiny, než dolezli až k cíli. Ale za tu námahu jim to stálo, ostružiny jsou slaďoučké a tak mají šnečci každý den modré fousy od mlsání. Jen srnečkovi Tondovi moc nechutnaly. Jednu utrhl, pokrčil nosík, pak zatřepal hlavičkou a ostružinu vyplivl. Raději si kousek poposkočil a pustil se do zelené travičky na paloučku.
Skřítek Borýsek a Majdalenka mají ostružiny taky rádi. Borýsek už Majdalence pomohl natrhat několik košíčků a Majdalenka z nich uvařila moc dobrou zavařeninu. Na jaře si usušila i mladé ostružinové lístky, ty zase budou výborné v zimě na čaj. Borýsek se jen mlsně olizoval, tak moc se těšil na všechny ty dobroty.
Jednoho rána ale skřítka vzbudil zase nějaký hluk. Polekaně vyskočil z postýlky a běžel k okýnku. Že by se do lesa opět vrátili dřevorubci? Nepokácejí velkou borovici, ve které má Borýsek svůj domeček?
Opatrně vykoukl ven a hned se uklidnil. Zasmál se a pusa se mu roztáhla od ucha k uchu. Kdepak dřevorubci.
Celá stráň nad borovicí se hemžila lidmi, dospělými i dětmi. Na druhé straně stromu si uložili batůžky a tašky se svačinou a rozdělili se do skupin. Každá skupinka dostala svůj díl stráně, motyčky, kbelíky se sazeničkami malých stromečků a všichni systematicky postupují. Dospělí vykopou jamku, vloží sazeničku a děti přihrnou hlínu, pořádně udusají a za sazeničku trošku zatáhnou. Drží dobře? Není zasazená moc mělce? To je na stráni najednou plno smíchu a povídání. Všichni pracují a nikdo si nevšímá batůžků pod borovicí.
I zvědavá sojka Bára se přiletěla podívat, co se to na stráni děje. Sedí na samé špičce stromu, aby měla pěkně přehled a dává pozor, aby jí nic neuniklo. Všimla si, že i kluci uličníci pomáhají. Pěkně přidupávají hlínu kolem sazeniček a při tom si povídají. Sojka natáhla krk a poslouchá, ale kluci jsou daleko, vůbec jim nerozumí. Ale jak tak usilovně pozoruje chlapce, ani nezpozorovala, že na borovici není sama.
Dole pod ní, na nejnižší a nejsilnější větvi se přikrčila tři nezbedná veverčata a taky chlapce pozorně sledují.
„Co si to tam ti kluci špitají, že by vymýšleli zase nějakou rošťárnu?“ přemýšlí zvědavá Bára a honem seskočila o větvičku níž, a ještě níž. Konečně je na doslech a slyší, co si hoši povídají.
„… čokoládu v batůžku,“ říká zrovna jeden z chlapců, „dobrou, oříškovou.“
A Bára zase nic neví, jen s ní zvědavost cloumá o to víc. Za to veverčí kluci zbystřili. V batůžku? Čokoláda s oříšky? Všichni tři se mlsně olízli a vypravili pod strom. To by tak bylo, aby jeden z nich tu čokoládu neucítil. Nenápadně se pomalu blížili k batůžkům. První u nich byl malý Niki. Strčil do nejbližšího čumáčkem, pak ještě jednou a… jé. Batůžek se pohnul. Veverčí uličníci okamžitě zmizeli na stromě. Co to bylo?
Ale když se chvíli nic nedělo, opět seskákali na zem. Tentokrát byl na řadě nejstarší Tomášek. Sebral veškerou odvahu a z bezpečné vzdálenosti, připravený okamžitě uskočit, kdyby se mu něco nelíbilo, popostrčil batůžek tlapkou.
„Mňau,“ ozvalo se. Tomášek odskočil o krůček zpět a podíval se na bratříčky.
„Co to bylo, kluci?“ zašeptal vykuleně. Ale bráškové mu neopověděli, byli zrovna tak překvapení, jako on. První sebral odvahu Sebestián, připlížil se, očichal batůžek a zeptal se:
„Je tam někdo?“
„Mňau,“ mňoukl znovu batůžek. Jejda, tady něco není v pořádku. Malý Niki do něho znovu trošku strčil, a když batůžek opět zamňoukal, vrhli se veverčáci do akce. Jeden hlídal a dva se pustili do rozvazování stahovací šňůrky. No, dalo jim to trochu námahy, ještě nikdy tkaničky nerozvazovali. Ale kluci se nevzdali, tak dlouho za tkaničku tahali a kousali do ní, až nakonec povolila. Batůžek se pootevřel a z něho se vybatolilo malé mourované koťátko, kočičí holčička.
„Mňau,“ poděkovala veverčákům.
„Co jsi tam dělala?“ ptal se užasle Niki.
„Já nevím,“ přiznala kočička a postěžovala si:
„Chtělo se mi spát, tak jsem vlezla do tohoto tunýlku. A pak jsem najednou nemohla ven, a měla jsem tam málo místa.“
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí Niki.
„Bětuška,“ sklopila kočička oči a pak se protáhla, „kde to jsem? Tady to neznám.“
„Přece tady u nás, v lese,“ odpověděl Tomášek a v tom sebou všichni leknutím trhli. To Bára zjistila, že pod stromem se děje něco mnohem zajímavějšího, než na stráni, slétla na zem a pronikavě zakřičela:
„Co to jéé? Kdo to jéé? A co tu dělá?“
Veverčáci okamžitě zmizeli v koruně borovice, zamířila za nimi i malá kočička. Ouvej, má ještě moc malé nožičky a slabé drápky, kůra jí podkluzuje a moc jí to nejde. Bác a byla opět na zemi.
Všichni lidé na stráni se ohlédli. Proč ta sojka tolik křičí? Kotě se honem schovalo za strom a sojka zmlkla.
„Někdo nám chce sníst čokoládu,“ vyhrkl jeden z chlapců, když uviděl otevřený batůžek. Ale čokoláda byla v pořádku na svém místě. A tak si kluci udělali přestávku, zbaštili své svačinky, o čokoládu se pěkně podělili a pak šli domů. Stejně už byla stráň osázená.
Když už byl zase všude klid, kotě opatrně vystrčilo hlavičku. Kam pak se poděly malé veverky? A co to bylo za ukřičeného ptáčka?
Ale nikde nikdo není. Kočička si sedla na zadeček a okolím se smutně rozlehlo:
„Mňau, mňaau, mňaau!“
„Nebreč, my jsme tady,“ ozvali se ze stromu veverčáci, „museli jsme počkat, až odejdou všichni lidé. Sázeli nám tu nový les, víš?“
I skřítek Borýsek se teď vyšel podívat, co se to venku děje. A samozřejmě sojka Bára nesměla chybět. Předtím jen poodlétla do lesa a tam netrpělivě čekala, až si všichni ti lidé sbalí nářadí a tašky a odejdou. Nemůže si přece nechat ujít objevení se nového zvířátka.
A tak se teď všichni sešli pod stromem. Posedali si do hebkého mechu a kočička skřítkovi a Báře znovu vyprávěla, jak se ocitla v lese. Veverčáci celí nedočkaví čekali, až dopovídá. Už se stačili ve větvích domluvit, tak jen Bětuška řekla poslední slovo, Tomášek vyhrkl:
„Půjdeš s námi domů? My jsme tři kluci a nemáme sestřičku. Maminka bude určitě ráda, pořád naříká, že jsme uličníci.“
„Kočičky nemůžou žít v lese,“ namítl Borýsek, „pan hajný se na ně vždycky zlobí. Říká, že toulavé kočky a pejsci zbytečně honí a plaší ostatní zvířátka, ještě by se tu Bětušce mohlo něco zlého stát.“
Veverčáci zesmutněli. Tolik toužili mít novou sestřičku a kamarádku na hraní. Bára taky pokývala hlavou na znamení, že má Borýsek pravdu. Mimořádně ani nemukla a byla zticha. Ale co s malou kočičkou, když nemůže zůstat v lese?
„Tak ať je s námi aspoň dneska,“ vyhrkl malý Niki, „a večer, no, do večera nás něco napadne.“
„Dnes nám může pomoc sbírat lískové oříšky pro Majdalenku,“ přidal se nadšeně Sebestián.
„Slíbli jsme jí to za ty jahody, co jsme snědli,“ dodal Tomášek.
Bětuška nadšeně mrskla ocáskem. Byla moc ráda, že není v lese sama a ještě zažije něco zajímavého. A tak se veveřáci s kočičkou rozběhli lesem. Bára letěla za nimi, musela být přece vždycky tam, kde se něco děje.
Všichni zamířili přímo k lískovým keřům, obsypaným shluky oříšků v cípatých košilkách. Veverčáci poskakovali po větvích, trhali oříšky a házeli je na zem. Kotě je sbíralo a snášelo na hromádku, Bára poletovala kolem, hlasitě verčáky upozorňovala, kde nějaké oříšky přehlédli, a tak z nich měli za chviličku velkou kupičku. Potom všechny oříšky postupně poodnášeli Majdalence před domeček. Tam si zase sedli ke stolečku, Majdalenka oříšky vylupovala z košilek, veverčáci je louskali a kotě dávalo pozor, aby ani jeden oříšek nespadl na zem. No, a pokud se přece jen stalo a nějaký upadl, postarala se o něho Bára. Zob a na mechu bylo zase uklizeno.
A tak se spolu smáli a pracovali, dokud se nesetmělo. Majdalenka oříšky sesypala na misku, uklidila do komůrky, všem pěkně poděkovala a ještě jim uvařila dobrý čaj z malinového listí.
„Počkejte chviličku, dám vám do něho ještě med od lesních včel,“ usmála se Majdalenka, když hrníčky s čajem položila na stoleček.
„Jé, myška,“ vykřikla, když otevřela dveře do komůrky. Opravdu, oříšky byly vysypané z misky, rozházené po poličce a dokonce některé i okousané.
„Jak ji mám dostat z komůrky?“ málem se rozplakala víla, „vždyť mi sní všechny zásoby na zimu!“
Veverčáci se podívali na sebe, ale poradit neuměli. Sojka Bára by sice mohla myšku vyplašit, ale byla zase do Majdalenčiny komůrky moc veliká a nemotorná, určitě by nadělala víc škody než užitku. Za to kočička Bětka se protáhla a mňoukla:
„Já ji vyplaším, my kočky přece chytáme myšky,“ a už se pomalu plížila do komůrky. Potichoučku našlapovala, ani ocáskem nehnula. Hlavičku nataženou do předu, fousky na čumáčku roztažené do stran. Myška v komůrce ani nedutala. V Majdalenčině komůrce se jí moc líbilo, byly tam oříšky a dobré zavařeniny, nechtělo se jí bydlet někde na poli a hledat si sama jídlo.
Bětuška se pomaloučku blížila, ještě jeden krůček, a ještě jeden, hop a skočila po myšce. Jejda, ta se lekla. V poslední chvíli uskočila a vyrazila z komůrky pryč. Raději honem zpět na louku. Tam nejsou taková mourovaná zvířátka, co lapají myšky.
Majdalenka se rozesmála. Tak moc byla ráda, že je myška pryč a při tom se jí nic nestalo.
„Ale co teď bude s tebou, Bětuško?“ starala se o kočičku.
„Já, já to vím,“ křičela Bára, celá pyšná, že už ví, jak pomoci, „zavedeme ji do chaloupky, k dědečkovi a babičce. Je tam i Honzík a pejsek Ferda, tam se jí bude líbit! A bude si mít s kým hrát!“
A protože už byla skoro noc a do dědečkovi chaloupky to bylo docela daleko, zavolali na pomoc i srnečka Tondu. Bětuška mu vylezla na záda, zamávala Majdalence na rozloučenou a Tonda vyrazil. Veverčáci i Bára ho doprovázeli. Na kraji lesa se všichni s kočičkou rozloučili, jen Bára s ní letěla až k domečku. Sedla si na vysokou hrušku a dávala pozor, jestli všechno dobře dopadne.
Kočička chvilku váhala. Jak to udělat, aby si jí v domečku všimli? Ale než stačila něco vymyslet, vyběhl na dvorek pejsek Ferda. Pejskové přece musí v noci hlídat, aby někdo nedělal u domečku neplechu. Bětuška se přikrčila na plotě a mňoukla.
„Něco se děje,“ zbystřil Ferda, přiběhl k plotu a na Bětušku zaštěkal. Jenže to se kočičce nelíbilo. Přijde někam na návštěvu a hned na ni někdo štěká? Plác, a ohnala se po Ferdovi tlapkou.
„Kočička, a hraje si se mnou,“ zaradoval se Ferda a štěkal, až uši zaléhaly.
„Co to tam ten Ferda dnes vyvádí?“ žasl dědeček a šel se raději podívat. Venku se rozesmál a volal:
„Babičko, Honzíku, pojďte se podívat, kdo k nám přišel.“
Vzal kočičku do náruče a zanesl ji dovnitř. Babička honem nachystala mističku a ohřála mlíčko a Honzík s dědečkem jí připravili pelíšek. Bětuška byla za celý den tak unavená, že vypila mlíčko, vlezla do své nové postýlky, stočila se do klubíčka a okamžitě usnula.
Honzík s dědečkem a babičkou už šli taky spát, i Bára se vrátila do lesa, všechna zvířátka se ukládala do pelíšků. Jen Ferda na dvorečku a velká sova s malým netopýrkem Edou byli vzhůru a dávali na všechny pozor.
Tak kočička Bětuška už zůstala u dědečka, babičky a Honzíka v chaloupce. Zažila tam spoustu různých příhod a dobrodružství, ale to už zase patří do jiné pohádky.
A co Borýsek, Majdalenka a ostatní zvířátka? Přece spokojeně žili dál v lese, dál se spolu kamarádili a navzájem si pomáhali. A když srnečkovi Tondovi zvědavost nedala, rozběhl se vždycky k plotu dědečkovi zahrádky. Povyprávěl Ferdovi všechny novinky z lesa a Ferda mu zase povídal všechno o své nové kamarádce Bětušce.
Dobrou noc, Bětuško, dobrou noc, Honzíku. Dobrou noc, všichni kamarádi z lesa.
Pohádku napsala Libuše Křapová. Z jejích knih nabízí nakladatelství Originální knihy třeba tyto:
Ilustrační obrázky nakreslila Markéta Hrbáčková. Pro Originální knihy už ilustrovala:
