Byl jeden mladý zahradník, a ten si říkal Kafínek. Měl zahrádku jako dlaň malou, ale moc pečlivě se o ni staral. Plel trávu ze záhonků, zaléval kytičky, ovocné stromky prořezával.
Jednou na jaře, když zase pilně pracoval na zahrádce, se mu ale stalo něco nevídaného.
Zrovna doplel záhonek a pomalu se šoural k chatce, aby si uvařil čerstvou kávu. Představoval si přitom, jak se pohodlně s šálkem uvelebí do zahradního křesílka, dá si nohy na trnož a po zbytek dne se bude kochat pohledem na upravenou zahrádku a na kvetoucí záhonky.
Příběhy k zamyšlení
V naší ulici je malý obchůdek s nápisem Dortíky paní Moniky. Uvnitř za pultem plným voňavých dobrot stojí krásná paní s dlouhými blond vlasy. Peče od brzkého rána, pak otevře krámek a hned se derou natěšení zákazníci. Však ta vůně je tak omamná! Kdo jde naší ulicí, vždycky ho nosánek svede do krámku paní Moniky.
Jednoho rána sluníčko šimralo přes okna až k nosánku a hepčí, Věruška vyskočila z postele samým kýchnutím.
„Nejsi nemocná?“ volala z kuchyně maminka. Takové probuzení nemusí být vždy tím nejlepším znamením.
Klárka měla ve školce vždy hodně kamarádů. Nejvíce si vyhrála s Anežkou a Lucinkou. Pokud nebyly ve školce, chodily spolu na kopec, který byl ozvláštněný malým výjimečným stromkem. Klárka se ráda převlékala do růžových šatů a na hlavu si dávala třpytivou korunku. Z kopce bylo dobře vidět na vesnici. V tu chvíli se stala princeznou celého toho rozlehlého panství a Anežka a Lucinka jejími dvorními dámami.
Ten výjimečný stromek byla vlastně rozkvetlá pomlázka. Kdysi po Velikonocích ji někdo zabodl hluboko do země, a protože byla z čerstvého proutí, zapustila kořeny a rostla. Jak pruty mohutněly, po čase vypadal stromek jako tlustá vánočka s třásněmi. A že byl ještě nízký, mohla Klárka ty třásně splétat.
Když se podíváme na nebe, spatříme tam na tisíce hvězd. Třpytí se jako drahocenné diamanty, na které ale nedosáhneme. Ne všechno, co se nám líbí, můžeme mít. A ne všechno, co máme, nás udělá šťastnými.
Na Zemi nebo možná na jedné z těch vzdálených hvězd bydlí Ondra a jeho kamarád Vilém. Jsou tak rozdílní a přitom těmi nejlepšími přáteli, kteří tráví většinu času spolu. Ondra je zvídavý a upovídaný, ale Vilém jeho slova neslyší. Ani mluvit nemůže, už se takhle narodil. Klukům to nevadí. Běhají po louce s roztaženými pažemi a představují si, že letí jako ptáci. „Já jsem orel!“ křičí Ondra. Zato Vilém ukáže na strom, kde sedí vrány. „A ty jsi vrána! Krákrá!“ Vilém netuší, jaký zvuk vrány dělají. Jen se mu ti černí ptáci prostě líbí.