Byl jeden mladý zahradník, a ten si říkal Kafínek. Měl zahrádku jako dlaň malou, ale moc pečlivě se o ni staral. Plel trávu ze záhonků, zaléval kytičky, ovocné stromky prořezával.
Jednou na jaře, když zase pilně pracoval na zahrádce, se mu ale stalo něco nevídaného.
Zrovna doplel záhonek a pomalu se šoural k chatce, aby si uvařil čerstvou kávu. Představoval si přitom, jak se pohodlně s šálkem uvelebí do zahradního křesílka, dá si nohy na trnož a po zbytek dne se bude kochat pohledem na upravenou zahrádku a na kvetoucí záhonky.

 

Jednoho rána sluníčko šimralo přes okna až k nosánku a hepčí, Věruška vyskočila z postele samým kýchnutím.

„Nejsi nemocná?“ volala z kuchyně maminka. Takové probuzení nemusí být vždy tím nejlepším znamením.

 

Když se podíváme na nebe, spatříme tam na tisíce hvězd. Třpytí se jako drahocenné diamanty, na které ale nedosáhneme. Ne všechno, co se nám líbí, můžeme mít. A ne všechno, co máme, nás udělá šťastnými.

Na Zemi nebo možná na jedné z těch vzdálených hvězd bydlí Ondra a jeho kamarád Vilém. Jsou tak rozdílní a přitom těmi nejlepšími přáteli, kteří tráví většinu času spolu. Ondra je zvídavý a upovídaný, ale Vilém jeho slova neslyší. Ani mluvit nemůže, už se takhle narodil. Klukům to nevadí. Běhají po louce s roztaženými pažemi a představují si, že letí jako ptáci. „Já jsem orel!“ křičí Ondra. Zato Vilém ukáže na strom, kde sedí vrány. „A ty jsi vrána! Krákrá!“ Vilém netuší, jaký zvuk vrány dělají. Jen se mu ti černí ptáci prostě líbí.