<link href="//fonts.googleapis.com/css?family=Open+Sans:400,600,700" rel="stylesheet" type="text/css"/>
 

V naší ulici je malý obchůdek s nápisem Dortíky paní Moniky. Uvnitř za pultem plným voňavých dobrot stojí krásná paní s dlouhými blond vlasy. Peče od brzkého rána, pak otevře krámek a hned se derou natěšení zákazníci. Však ta vůně je tak omamná! Kdo jde naší ulicí, vždycky ho nosánek svede do krámku paní Moniky.

I děti rády mlsají. Stejně jako malý Toník. Kdyby mohl, mlsal by pořád! Protože ale nemá peníze, přemýšlí, jak by to udělal. Co takhle si prostě vzít dort zadarmo? A tak se vydal do krámku cukrářky Moniky právě v čase, kdy tam bylo nejvíce zákazníků. Paní Monika měla dost starostí s ostatními lidmi, co si vyberou a co jim zabalí. Nikdo tedy ani okem nezahlédl, že z kraje pultu Toník sebral jeden kousek a strčil ho do pusy. To vám byla dobrota! A místo toho, aby se styděl, měl ze sebe velkou radost.

Rozhodl se, že takhle to bude dělat každý den. A nezaplatí ani korunu.

Za pár dnů si ho paní Monika všimla. Zrovna vkládala třešňový dort do krabice, když se náhodou otočila a uviděla, jak ten uličník bere muffin a strká si ho do kapsy od bundy. V tu chvíli nevěděla, co by měla správně udělat. Ještě nikdy neviděla nikoho takhle drze krást. Má na něho začít křičet a zastavit ho? Ten muffin stejně už nikdo další jíst nebude. A chlapec by se určitě lekl a utekl. Ale co když půjde krást někam jinam? A pak z něho vyroste velký zloděj místo toho, aby se stal třeba doktorem, hasičem nebo řidičem autobusu?

Cukrářka Monika večer o všem přemýšlela. A připravila na chlapce lest.

Následující den se vše opakovalo. V obchůdku bylo hodně lidí a do toho přišel Toník. Stoupl si ke kraji pultu, a když si ho nikdo nevšímal, zase strčil jeden dortík do kapsy. Vypadal nádherně: byl zdobený spoustou čerstvých borůvek. Toníkovi se začaly zbíhat sliny. Už chtěl být venku a za rohem si do něho kousnout.

Najednou před ním stál vysoký muž v uniformě. V Toníkovi hrklo.

„Copak se děje, strážníku?“ zeptala se paní Monika.

„Myslím, že tu máte malého zlodějíčka,“ odpověděl.

Toník měl velký strach, jenže místo pravdy začal lhát. „Já jsem nic neukradl.“

Jak to řekl, všichni lidé kolem se na něho dívali. Bylo to dost nepříjemné. A Toník se strašně hanbil. Ale vůbec ne za to, že lže, ale proto, že se na něho dívají.

„A třeba je to hodný chlapec a nic nesebral,“ poznamenala Monika. A Toník s vykulenýma očima přikyvoval. Jú, myslel si, ona nic neví a všechny jsem napálil!

„Ale můžeme to snadno zjistit, viď?“ zeptala se ho. „Pokud bude tvoje pravá ruka modrá, pak jsi zloděj. Když ne, můžeš jít domů.“

Toník myslel, že už má vyhráno. Copak jsem Šmoula?

Směle vytáhl ruku z kapsy a rozevřel prsty. Ajajaj, borůvky! Ruka byla modrá. Toník sklopil oči a začal brečet jako malý chlapec.

„To je mi teda hrdina,“ ušklíbl se strážník. „Co s ním uděláme, paní Moniko?“

Krást se nemá, to je opravdu velmi velmi špatný skutek. A nikdy nevede k ničemu dobrému. Na někoho platí pokárání, někomu ani domluva nepomůže. Někdy pomůže si celou ostudu odpracovat, protože práce je dobrým lékem na spoustu lumpáren. Paní Monika podala Toníkovi velkou nůši. To je takový koš, co se nosí na zádech jako batůžek.

„Nahoře nad kopcem v lese rostou borůvky. Přines mi aspoň půl nůše.“

Toník si ji vzal na záda a běžel až na kopec. Měl z té ostudy strašně červené tváře. Sedl si do trávy a chvíli brečel. Na jednu stranu by nejraději utekl někam hodně daleko, kde ho vůbec nikdo nezná a neví, že je malý zlodějíček. Jenže to by nezvládl. Nemůže žít bez mámy a táty! Něco ho uvnitř ale hlodalo: začal se zlobit sám na sebe. A sbíral. Sbíral, sbíral a sbíral jednu borůvku za druhou. Trvalo to dlouho, než se nůše začala plnit. Už měl obě ruce modré. A i čelo, jak si dlaní otíral pot. A sbíral dál. Za několik hodin nasbíral nůši plnou. Pořádně přivázal víko a vzal si ji na záda. Ta vám byla najednou těžká!

Pomalým krokem, protože rychle to pod tou tíhou nešlo, se dobelhal až do krámku paní Moniky. Krásná paní cukrářka mu pomohla sundat nůši ze zad, a když viděla, kolik práce si s tím Toník dal, zželelo se jí chlapce.

„Toníku, že už nebudeš nikdy krást?“

„Už nikdy!“ zdůraznil chlapec.

„A neříkáš to jen tak, že ne?“

„Opravdu, nebudu. Jsem unavený a všechno mě bolí.“

Paní Monika mu podala krabici a v ní bylo několik dortíků.

„Já ti věřím, Toníku. Tohle je poslední zkouška pro tebe. Dám ti tuhle krabici se čtyřmi dortíky. Věřím ti, že už nebude nikdy krást. Ale také jsi nasbíral víc borůvek, než jsem žádala. Proto je tvoje. Co s ní uděláš?“

Toník se podrbal na hlavě. Poslední zkouška? V čem je háček? Dostane přece dortíky. Tak si je vezme a sní. Co by s nimi jiného? Pak ho to ale trklo.

„Děkuji,“ nezapomněl na to nejdůležitější a pokračoval, „přinesu je domů a rozdělím se s mamkou, tátou a sestřičkou.“

„Tak je to správně,“ pohladila ho Monika. „Tady máš ještě dopis pro rodiče, aby se nedivili, kde jsi přišel k zákuskům. Je tam napsané poděkování za to, že jsi mi pomohl se sbíráním borůvek.“

Když Toník odcházel s krabicí z obchodu, cítil se velmi zvláštně. Ještě ráno z něho byl malý zlodějíček, který se snažil schovat před zraky ostatních. A je večer a on má pocit, jako že je úplně někdo jiný. Jako by vyrostl. Jako by dnešní den byl nejzvláštnějším v celém jeho životě. Hrdě nesl krabici a ani ho nenapadlo sáhnout dovnitř a vzít si dřív, než ji donese domů. Kdepak, žádné utíkání! Toník se opravdu těšil, až tenhle poklad všem ukáže.


Pohádku napsala Martina Boučková.