Byl jeden mladý zahradník, a ten si říkal Kafínek. Měl zahrádku jako dlaň malou, ale moc pečlivě se o ni staral. Plel trávu ze záhonků, zaléval kytičky, ovocné stromky prořezával.
Jednou na jaře, když zase pilně pracoval na zahrádce, se mu ale stalo něco nevídaného.
Zrovna doplel záhonek a pomalu se šoural k chatce, aby si uvařil čerstvou kávu. Představoval si přitom, jak se pohodlně s šálkem uvelebí do zahradního křesílka, dá si nohy na trnož a po zbytek dne se bude kochat pohledem na upravenou zahrádku a na kvetoucí záhonky.
Jak si usmyslil, tak taky učinil. Křesílko si rozložil pod jabloní, šálek s kávou postavil na přenosný stoleček, pustil si rádio a než se uvelebil, s uspokojením se ještě jednou rozhlédl po zahrádce. Dělalo mu radost, že má všechno hotové. Když se však pohledem vrátil k jabloním, všecka radost ho rázem přešla.
Přesto, že už byl první máj, jablůňky ne a ne vykvést. Zatímco okvětní lístky třešňových kvítků už dávno rozfoukal vítr, jabloně stále spaly zimním spánkem.
Kafínek se díval do větví ovocných stromů a marně pátral po poupatech. Nakonec si rozmrzele narovnal slamáček, uvelebil se do křesílka a s myšlenkou na jabloňové kvítky za chviličku usnul.
Najednou se mu zdálo, že ze spaní slyší tenounký nářek. „Kdopak to tu pláče…?“ pomyslel si a rychle otevřel oči a rozhlížel se kolem. Nikoho ale neviděl. Vstal proto z křesílka a obcházel jabloně, jestli se někdo neschovává za jejich kmeny.
A pak ji uviděl! Drobnou panenku jako poupátko krásnou, v šatičkách lehce růžových jako okvětní plátky jabloňových květů. Obličej měla schovaný v dlaních a tiše plakala. Byl by dal ruku do ohně za to, že slyšel, jak její slzičky při dopadu na posečený trávník cinkají.
„Jéjda… slečno…. kde jste se tu vzala?“ zakoktal se Kafínek a uctivě si sundal slamák z hlavy. „A kdo vlastně jste?“
Panenka k němu zvedla hebký bílý obličejík a zadívala se na něj uslzenýma pomněnkovýma očima. „Já jsem přece tvoje Jablůňka. Jabloňová víla. Copak ty mě nepoznáváš, Kafínku?“
„Jablůňka… aha,“ odkašlal si rozpačitý Kafínek. „A… my jsme se už někde potkali?“
„Vždyť tu kolem mě chodíš už tolik let…“ zadívala se na něj víla s ještě smutnějším výrazem ve tváři.
„Já si tedy nevzpomínám, že bych vás tu byl někdy viděl…“ uvažoval Kafínek a nervózně se drbal v zátylku.
„Takový jsi zahradník…“ pokývala Jablůňka s lehkou výčitkou v hlase a znovu se rozplakala.
„No to jo…“ řekl si smutně Kafínek spíš pro sebe, ale hned se snažil své zklamání z víliny výtky zamluvit. „A že jsem tak smělý… Proč pláčete?“
„Protože asi letos uschnu… a všechny jabloně se mnou.“
„A jakpak k tomu přijde?“ podivil se zahradník.
„Protože mě na prvním jarním plese víl měl políbit duch jara, abych měla sílu postarat se do úrody o všechny jabloně. Jenže on se zhlédl v třešňové víle. Tančil s ní celý ples, jako by ho oblouznila, a na mě zapomněl.“
„Ach tak,“ vyjasnilo se najednou Kafínkovi, „takže proto jabloně nevykvetly?“
Víla přikývla a znovu se usedavě rozplakala.
„A dalo by se to nějak napravit?“
„No… snad,“ zauvažovala víla.
Kafínek se rozhorlil. „A jak?“
„Když mě nepolíbil duch jara, musel by mě políbit obětavý a pečlivý zahradník.“
Kafínek zrudnul až ke konečkům vlasů. „Já?“
Víla na něj nejistě pohlédla.
„Tedy pardon, já vím, že nejsem asi tak dobrý zahradník, když jsem si vás tu nikdy předtím nevšiml, přestože říkáte, že jste tady pořád byla… Ale troufám si při vší skromnosti tvrdit, že se o svou zahrádku nestarám zas až tak špatně a že jsem… docela… dobrý… zahradník.“
Jablůňka chvíli váhala. Pak se zarděla a řekla: „Nu, můžeme to zkusit. Však se ukáže…“
Kafínek se taky zarděl a když si Jablůňka stoupla na špičky, aby se k ní při polibku nemusel moc sklánět, nebyl si jistý sám sebou. Nakonec ale Jablůňce dal na rty hubičku jako med sladkou.
Svět se roztočil jako pouťový kolotoč. Kafínek chvíli nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Pak sebou ze spaní prudce trhl, až se mu slamáček, který ve snu držel v ruce, sesunul do očí. Rychlým pohybem ruky jej dal pryč a zmateně se rozhlížel kolem sebe, jestli nespatří Jablůňku. Ta ale byla tatam…
Pak ale zvedl hlavu a zadíval se do korun stromů. Nemohl uvěřit svým očím. Větve starých jabloní, které ještě před chvílí byly téměř holé, se teď div neprohýbaly pod tíhou růžových kvítků. Jejich vůně se linula široko daleko, až se sem slétaly roje včel, aby je opylovaly.
Kafínek si protřel rozespalé oči. Najednou nevěděl, jestli ještě sní, nebo to předtím nebyl sen. A najednou se mu zdálo, jako kdyby slyšel Jablůňčin hlas: „Děkuji ti, Kafínku! Jsi dobrý zahradník.“
Pohádku napsala Anna Burdová. Pro Originální knihy vytvořila:
Ilustrační obrázky nakreslila Petra Šolcová. Pro Originální knihy už ilustrovala:
