Když se podíváme na nebe, spatříme tam na tisíce hvězd. Třpytí se jako drahocenné diamanty, na které ale nedosáhneme. Ne všechno, co se nám líbí, můžeme mít. A ne všechno, co máme, nás udělá šťastnými.

Na Zemi nebo možná na jedné z těch vzdálených hvězd bydlí Ondra a jeho kamarád Vilém. Jsou tak rozdílní a přitom těmi nejlepšími přáteli, kteří tráví většinu času spolu. Ondra je zvídavý a upovídaný, ale Vilém jeho slova neslyší. Ani mluvit nemůže, už se takhle narodil. Klukům to nevadí. Běhají po louce s roztaženými pažemi a představují si, že letí jako ptáci. „Já jsem orel!“ křičí Ondra. Zato Vilém ukáže na strom, kde sedí vrány. „A ty jsi vrána! Krákrá!“ Vilém netuší, jaký zvuk vrány dělají. Jen se mu ti černí ptáci prostě líbí.

Pak skáčou jako zajíci, přeskakují jeden druhého, až se svalí na zem a smějí se. Vilémova pusa se samou radostí roztáhne od ucha k uchu. Ondra zase začne radostí hulákat na všechny strany, až všechny vrány ze stromu vyplaší. Na stovky ukrákaných vran vzlétne k nebi a odletí pryč. Vilém s údivem zvedne prst k mrakům. Diví se, co je vylekalo.

Dny ubíhaly a kluci si spolu pořád hráli. Až jednoho dne si Ondra najednou hrát nechtěl. Dlouze přitom Vilémovi vysvětloval, že si koupil na pět tisíc kostek domina a postaví tu největší a nejúžasnější stavbu světa, a tak se dostane do knihy rekordů.

„Přiložím kostku po kostce, jednu za druhou, a až to bude celé hotové, natočím to na video! Do té krajní cvrnknu, ona shodí druhou a třetí a čtvrtou kostku, až nakonec tu pětitisící a všechny popadají přesně tak, jak chci. A vytvoří se ten nejkrásnější obraz. Nikdo nikdy sám tak velkou stavbu ještě nepostavil! Bude to rekord a moje fotka se dostane do téhle knihy! A já budu nejslavnější kluk na světě.“

Vilém koukal, jak Ondrovi jede pusa, ale nerozuměl mu ani slovo. Viděl knihu s obrázky a strašně moc krabic s malými barevnými kostkami. Myslel si, že jsou tu proto, aby mohli spolu stavět. Jenže Ondra ho odehnal. A Vilém byl smutný. Vůbec netušil, proč si s ním nechce jeho kamarád hrát.

Následující dny byl ještě smutnější. Ani druhý, třetí, ani čtvrtý den, dokonce ani za týden si s ním nechtěl Ondra hrát. Vilém nechápal, co se děje. Na louce sám ležel v trávě a pozoroval vrány. Po nebi se jich táhlo celé hejno. Celé rodiny! Spousta přátel, kteří byli v tu chvíli spolu. Kéž bych mohl být vránou, pomyslel si Vilém. To bych nebyl nikdy sám.

Aby zahnal smutek, vyskočil a mával křídly. Jenže nevzlétl, ba naopak. Zakopl. Když se podíval, co mu překazilo cestu, spatřil vedle protivného kamene ležící zraněnou vránu. Podíval se blíž a zjistil, že měla zlomené křídlo. Na nohy se postavila, ale letět nemohla. Vilém ji pozoroval se zatajeným dechem. A když přišla k němu a stoupla si na botu, leknutím vytřeštil oči a znovu upadl. Vypadalo to, jakoby vrána u něho hledala pomoc. Jak jen kousek poodstoupil, hned se k němu zase přiblížila. Nakonec sebral odvahu a přisunul k ní svou ruku, schovanou v rukávu bundy. Vrána si na ni stoupla a vyškrábala se až k rameni.

Tak mu bušilo srdce vzrušením! Chtělo se mu křičet radostí, ale v jeho hrdle nikdy žádný hlas nebyl. Přece to ale musí někomu ukázat! A komu jinému než nejlepšímu kamarádovi? Vrána se držela drápky ramene a Vilém vstoupil do domu, kde bydlel Ondra. Díval se doprava a doleva, ale kamaráda nespatřil. Tak zamířil přímo do jeho pokoje. V tu chvíli se to stalo. Jak otevřel dveře, zakopl o kostky a celá stavba se zbořila. Když se otočil, za jeho zády stál naštvaný Ondra. Zlověstně máchal rukama a křičel.

Vilém se snažil omluvit, jak nejlépe uměl, a ukazoval na zraněnou vránu. Jenže Ondru to nezajímalo. S křikem vystrčil Viléma z domu a zabouchl dveře. Těžko si jen představit, jak byl Vilém nešťastný.

Zatím Ondra v pokoji vzteky skákal po kostkách a nadával a rozmetal je po celé místnosti. Později si sedl na židli a trucoval. Druhý den začal znovu stavět. Přikládal kostku ke kostce, znovu a znovu, ale vůbec z toho neměl radost. Uvnitř se stále zlobil na Viléma. „Je to nemotora, už ho nechci nikdy vidět! Nikdy! Nikdy!“ Slunce vyšlo a zapadlo a další den byl pryč. A když uběhl týden, měl Ondra celou stavbu hotovou. Nafukoval se jako páv, připravil si kameru a už plánoval, jak cvrnkne do první, natočí film a dostane se do knihy rekordů.

A najednou zjistil něco zvláštního. Díval se na tu obrovskou krásně barevnou stavbu, ale vůbec nebyl šťastný. Něco mu chybělo! „Proč z toho nemám opravdovou radost?“ ptal se sám sebe a díval se z okna. Foukal vítr, ze stromů padalo listí a vedle Viléma poletovala vrána. Jako by ji měl ochočenou. Kousek vzlétla a hned si mu sedla na rameno.

Ondra se usmál. Kdepak něco, někdo mi chybí! Je to Vilém! Bez něho to není zábava. Odložil kameru, nechal stavbu stavbou, rekord rekordem a rozběhl se za kamarádem. Venku se objali, jako by se neviděli tisíc let. Ale u těch nejopravdovějších kamarádů je každý promarněný den bez přátelství jako tisíc roků.

„Promiň, Viléme,“ řekl Ondra. „Už to nikdy neudělám.“

Vilém slovům nerozuměl, ale byl šťastný, že jsou zase přátelé. Umět odpouštět je velmi důležité. Vilém sice zbořil kostky, ale neudělal to schválně. Slovy říci nemohl, jak ho to mrzí. Že ale Ondra zanevřel na společné přátelství, nebylo od něho ani za mák hezké. Přátelství je totiž cennější než fotografie v knize rekordů a než všechny diamanty světa.


Pohádku napsala Martina Boučková.

Ilustrační obrázek nakreslila Kristýna Mothejzíková. Pro Originální knihy už ilustrovala: