<link href="//fonts.googleapis.com/css?family=Open+Sans:400,600,700" rel="stylesheet" type="text/css"/>
 

Jednoho rána sluníčko šimralo přes okna až k nosánku a hepčí, Věruška vyskočila z postele samým kýchnutím.

„Nejsi nemocná?“ volala z kuchyně maminka. Takové probuzení nemusí být vždy tím nejlepším znamením.

Ale tohle bylo docela jiné. Sluníčko opravdu Věrušku vytáhlo z postele za nos. A nebyl to ani těžký úkol. Protože to neznáte Věrku. Ta ráno z postýlky vystřelí jak koule z kanónu, zhltne snídani, hodí na sebe svršky a už upaluje do školy nebo pokud je víkend, dělat něco jiného. Odpoledne chvátá na hřiště a dovádí s dětmi. Také ráda zahradničí. Na parapetu má spoustu květináčů, kde se jí ze semínek vyklubaly malé rostlinky. Musí je zalévat a zapisuje si, o kolik vyrostly. Jeden květináč je opravdu výjimečný. Roste v něm avokádo. Už je to dlouhá špejle s velkými listy. Ale dalo to práce, než se pecka zakořenila a vyrostl malý stonek. Potom už bylo avokádo k nezastavení. Dere se ke stropu a za chvíli to tu bude jako v džungli, pomyslela si Věruška. Taky strašně moc ráda maluje! Hlavně poníky, duhu, květiny a domy s velkými zahradami. A jezdí na kole a na bruslích a hraje fotbal s klukama. V bráně je absolutní jednička. Co si kluci pamatují, gól jí nikdy nedali. A chodí s Alenkou venčit jejich psisko. Bax je jezevčík a jak je o jezevčících známo, jakmile vyjdou ze dveří, radostí štěkají a vyjí na celé sídliště. A to proto, aby všichni psi z okolí věděli, že právě teď ten nelítostný trhač domácích bačkor Bax, z ulice Psích tlapek, kterou lidé pojmenovali Čapkova, vychází ven. Tohle je moje území, štěkám vám, psi přespolní. Představuje si Věruška a štěká spolu s Baxíkem.

„Nebyla jsi v minulém životě taky psem?“ smála se Alenka.

„Psem a kočkou a hadem a sovou a žabkou,“ chichotala se Věruška. Aby ne. Štěkání by ji šlo, rychlý běh a plazení pod nízkými věcmi taky. A vidí ve tmě a nejradši by vůbec nechodila spát. Jenže to nejde, protože večer je vždycky utahaná z toho celodenního dovádění, až se jí oči samy zavřou.

To je proto, že je den tak hrozně krátký.

„Kdyby mohl být delší,“ přála si Věruška. „Nafukovací! Abych toho zvládla mnohem víc. Vždyť já nestihnu nic dokončit, mám tolik plánů a nápadů! Jen mi ta noc pokaždé zkazí náladu.“

A pak se maminka u večeře zeptá, jestli jsou všechny úkoly hotové. No, nejsou.

„A pročpak, Věruško?“

„Neměla jsem na ně čas. Byla jsem venku a venčila Baxe a hrála fotbal a skákala přes švihadlo a jezdila na kole a já za to nemůžu, že je den tak krátký.“

„Věruško, úkoly by sis přece měla dělat jako první.“

„Ale mami, nejdřív si přece musím od školy odpočinout a pak toho přijde tolik a najednou je večer. Já za to opravdu nemůžu. Na vině je ten den!“

Kouzla se běžně nestávají, sem tam mohou, ale popravdě řečeno nesetkáváme se s nimi každý den. Jednoho dne, bylo chvíli po obědě, jedno přišlo. Věruška seděla na lavičce u autobusové zastávky a jen tak kopala nožkama, protože byla smutná za to, že dostala poznámku. Zapomněla vybarvit obrázek do prvouky. Ani si nevšimla, že vedle ní sedí ještě taková milá stařenka. Jako by byla z pohádky! A byla tam vůbec předtím? Kde se najednou vzala?

„Copak tě trápí, děvenko?“ zeptala se.

A Věruška jí povyprávěla o svých trablech s krátkým dnem.

„Na to je snadný lék,“ řekla. A vytáhla píšťalku, na jejímž konci byl přivázaný nafukovací balónek.

„Nafouknu ti tak dlouhý den, jak budeš chtít.“

Věruška se smála a řekla: „Dobře, ať je dvakrát, třikrát tak delší!“

A stalo se. Možná se čas zpomalil a Věruška mohla stihnout více věcí, nebo byl den najednou vskutku tak dlouuuuhatáááánský. Nepodařilo se jí ho zaplnit. Ještě ani slunko nezapadlo, a už padla únavou. Tolik času bylo, aby mohla udělat úkol. Vždyť byl pořád slunný den, ale Věruška ležela v pokojíčku na koberci a spala.

Vůbec všichni lidé na světě byli najednou unavenější. Stále koukali na hodinky a nechápavě kroutili hlavou. Už zase byly tři hodiny a pořád je bílý den! Kdy se dostaví noc?

Věrušky tělíčko bylo také celé popletené. Když se probudila ze spaní, nevěděla, jestli má nebo nemá jít do školy, jestli je den nebo noc. A hlavně měla pod očima tlusté hnědé kruhy a bolela ji hlava. Nenapadlo jí nic jiného, než jít hledat kouzelnou babičku. A jako by to tušila. Seděla na té stejné lavičce u zastávky.

„Prosím vás, můžete to vrátit, jak to bylo?“ škemrala.

„Ale teď máš dlouhý den a můžeš všechno stihnout?“

Věruška sklopila hlavu. „Když já si teď myslím, že za to nemohl ten den. Byla to moje chyba. Pořád jsem odkládala, co jsem dělat nechtěla, až jsem byla natolik unavená, že jsem usnula. I když jste mi dala delší den, stejně jsem si čas na úkoly neudělala.“

Babička pokývala hlavou. „Ani bych nevěřila, že jeden nafouknutý den udělá tolik moudra. Vrátím to zpátky, Věruško, tak, jak to má být. Ale co budeš dělat ty?“

Věruška se podrbala za uchem, jako by byla pejsek. A dodala: „Hm, nejlepší asi bude, abych si napsala úkoly hned po škole. Jak to říkala maminka. Pak na ně už nezapomenu.“

„To je dobře. Nejdřív práce a pak zábava, tak mi to říkala moje maminka,“ podotkla babička, pohladila Věrušku po vláskách a zmizela. Všechno zmizelo. Věruška otevřela oči a zjistila, že je v posteli a že se probudila ze snu! Copak to byl vskutku jenom sen? Ale ať to bylo, jak bylo, Věruška na to ponaučení nezapomněla. Od té doby, jakmile přišla domů ze školy, hned si udělala všechny povinnosti, a pak mohla dovádět do večera podle libosti. Den byl najednou dlouhý tak akorát.


Pohádku napsala Martina Boučková.

Ilustrační obrázek nakreslila Petra Šolcová. Pro Originální knihy už ilustrovala: