Byl jednou jeden chlapeček, a ten se jmenoval Martínek. Byl to hodný hoch, ale strašně bojácný. Představte si, že se bál třeba pana doktora, který mu občas léčil nějakou tu chorobu. Bál se kadeřnice, u které mu maminka nechávala stříhat vlasy. A taky se bál jezdit metrem, protože jezdí v podzemí, a navíc hodně rychle.
Čeho se ale Martínek bál nejvíc, to byly zlé sny. Pokaždé, když ho večer maminka uložila do postele, už se celý třásl, protože se bál, že se mu zase bude zdát něco ošklivého. Stávalo se mu to docela často, a to pak vždycky s pláčem utíkal za maminkou a tatínkem, aby ho nechali spát u sebe v posteli.
„Takhle to dál nejde, ty náš strašpytlíku,“ říkala mu maminka. „Musíme tě odnaučit strachu. Víš, že se říká: Kdo se bojí, nesmí do lesa.“ Martínkovi to bylo jedno. Stejně by do lesa nešel, protože by se tam bál.
Jednou, to měl Martínek zrovna narozeniny, maminka přinesla velkou modrou krabici s mašlí. Martínek měl nejdřív radost, že dostane tak velký dárek, pak se ale bál krabici otevřít. Co když z ní na něj něco vyskočí? Nakonec si dodal odvahy a sundal víko. A co v krabici nenašel! Usmíval se na něj krásný velký plyšový medvěd! Martínkovi dokonce přišlo, že na něj mrknul a řekl: „Ahoj, já jsem tvůj nový kamarád!“
Maminka Martínkovi prozradila, že je to zvláštní méďa. Je to prý medvídek obranář, který od něj odežene všechno zlé.
Když šel toho večera Martínek spát, vzal si s sebou medvídka do postele. Posadil ho na polštář a přitulil se k němu. A protože věděl, že ho medvídek uchrání před vším zlým, ani se nebál, že by se mu zdálo něco ošklivého. Usnul jako nemluvňátko.
Sotva však zavřel oči, něco začalo pleskat na okno. To se do Martínkova pokoje dobývala noční můra! Velká černá obluda, která leze lidem do hlavy, aby jim dělala ošklivé sny.
Martínek už naštěstí spal a o ničem nevěděl. Zato medvídek nespal a byl ve střehu. Když se můra protáhla škvírou v okně, několikrát zakroužila pokojem, a pak se tiše snesla nad Martínkovu postel.
Byla hodně veliká. Totiž - abyste, děti, věděly, noční můry se živí strachem. To znamená, že čím víc se jich někdo bojí, tím víc je krmí a ony rostou a rostou. A protože se Martínek hodně bál, byla ta jeho noční můra pořádně vypasená.
Medvídek ji po očku pozoroval, a když viděl, že se chystá vletět Martínkovi do ucha, vyskočil a hrozitánsky zavrčel jako opravdický medvěd. „Okamžitě leť pryč, nebo tě spolknu jako lososa!“ hrozil méďa.
Zdálo se, že se můra po té výhrůžce maličko zmenšila. Noční můry jsou ale potvory a jen tak se něčeho nezaleknou. A tak medvídka párkrát obkroužila a jen posměvačně utrousila: „To je ale roztomilý méďa! Kdopak by se ho bál?“
Medvídek se ale nenechal obalamutit. Vyskočil, sáhnul po můře tlapou a chytil ji za křídlo. Ta se polekala, protože se jí ještě nikdy nestalo, že by na ni někdo takhle zaútočil. Začala pištět a třepotala se, aby se medvídkovi vytrhla. To se jí nakonec podařilo. Celá vyděšená a s poraněným křídlem usedla na poličku nad postelí. Chvíli tam odpočívala, aby nabrala síly na druhý pokus dostat se Martínkovi do hlavy.
Méďa věděl, že ji nesmí nechat vydechnout. Vyskočil na peřiňák a z peřiňáku na poličku. Užuž můru skoro měl, jenže se na poslední chvíli vznesla a uletěla mu. Protože ji ale bolelo křídlo, za které ji předtím medvídek chytil, moc dobře se jí nelétalo. A tak po krátkém letu spadla pod psací stůl.
Medvídek seskákal z nábytku a pronásledoval ji dál. Už byl pod psacím stolkem, už po noční můře natahoval tlapy… Ale ona zase frrr! Namířila si to rovnou k oknu. Viděla, že s medvídkem jen tak nic nezmůže a chtěla se dát raději na útěk… tedy vlastně na úlet.
Jenže méďa se hbitě po noze stolu vyšplhal nahoru a než se můra stačila protáhnout oknem, skočil jí na záda. „Už tě mám! Teď mi neutečeš,“ volal méďa.
Můra se těžkopádně vznesla i s medvídkem na zádech, aby se ho pokusila shodit. Už ale neměla žádnou sílu, a tak uletěla jen kousek, a pak oba spadli rovnou do modré krabice, ve které toho dne maminka medvídka přinesla. Méďa vylezl dřív, než se můra vzpamatovala, dal na krabici víko a ještě se na něj posadil, aby si můra nedovolila vylézt. „Tak, to bychom měli,“ řekl přitom spokojeně.
Když se Martínek druhý den ráno probudil, divil se, proč medvídek nesedí u něj na polštáři, ale na modré krabici. Pak si vzpomněl, co se mu zdálo. Měl sen, jak jeho medvídek statečně odhání noční můru.
Martínek hned vyskočil z postele a běžel o tom snu říct mamince. Sotva jí to pověděl, chytil ji za ruku a vedl k sobě do pokoje. „Podívej, mami! Večer jsem si vzal méďu do postele a najednou sedí tady na krabici.“
Maminka udiveně vrtěla hlavou. „Možná, že se ti to nezdálo a v té krabici je zavřená ta noční můra. Víš co? Já tu krabici raději hned vezmu a odnesu ji do kontejneru.“
Martínkovi se moc ulevilo. Chytil svého medvídka do náručí a děkoval mu, že mu tak pomohl.
A jestli se, děti, ptáte, jak to bylo s Martínkem dál, můžu vám prozradit, že noční můra už k němu nikdy nepřiletěla. A co ty ostatní strachy? Martínek začal svého medvídka nosit všude s sebou – k panu doktorovi, ke kadeřnici a dokonce i na cestu metrem. A představte si, že už se nikdy nebál. Věděl totiž, že s medvídkem mu nic nehrozí.
Pohádku napsala Anna Burdová. Pro Originální knihy vytvořila:
Ilustrační obrázky nakreslila Markéta Hrbáčková. Pro Originální knihy už ilustrovala:
