Bojíte se, děti, bubáků? Tak se nebojte. Bubáci totiž vůbec nejsou tak zlí, jak říkají někteří dospěláci. Povím vám příběh, který vás přesvědčí o tom, že s bubáky a strašidly může být i legrace.
Pavlínka a Lukášek jsou velcí kamarádi. Bydlí ve stejném domě, chodí do jedné školy, a dokonce i do stejné třídy. Když přijdou ze školy, dělají společně úkoly, a pak si jdou hrát. A někdy se tak zaberou do hry, že jsou venku až do tmy.
„Pavlínko, pojď už domů! Bude večeře,“ volá pokaždé maminka na Pavlínku.
„Lukášku, pojď domů, za chvíli začne večerníček!“ volá Lukáškova maminka.
„Když mně se ještě nechce,“ odpovídají oba a hrají si dál.
Za chvíli je volají maminky znovu. A když děti neposlechnou, volají tatínkové, a ti už jsou přísní.
„Jestli okamžitě nepůjdeš domů, tak si pro tebe půjdu, a to pak uvidíš ten tanec!“ zlobí se Pavlínky tatínek.
„Alou, ať už jsi doma! Za chvíli začnou chodit bubáci a nějaký si tě odnese!“ pohrozí Lukáškův tatínek. To většinou zabere. Kdo by se chtěl taky potkat s bubákem.
Jenže jednoho večera byly děti tak zabrané do hry s míčem, který Lukášek dostal k narozeninám, že neslyšely volání rodičů. A pak se to stalo…
Lukášek kopl do míče, a ten se kutálel přímo na Pavlínku. Ta už se chystala, že do něj taky kopne a pošle ho zpět k Lukáškovi, jenže najednou míč přímo před ní uhnul, jako kdyby ho někdo nakopl z boku, a namířil si to přímo do křoví. Pavlínce se přitom zdálo, že se kolem ní mihnul nějaký stín. „No teda! Viděls to?“ vyjekla překvapeně.
Lukášek se hned rozeběhl pro míč do křoví. Jakmile ale rozhrnul větvičky, aby se po něm podíval, spatřil cosi černého, se žlutýma svítícíma očima. A drželo to jeho míč. Lukášek leknutím poskočil zpátky. „Je tam bubák!“ vykřikl. „A drží můj balón…“
Pavlínka se trochu zarazila, ale pak si řekla, že musí Lukáškovi ukázat, jak je oproti němu statečná. Opatrně nakoukla do křoví… A opravdu! Byl tam bubák i s Lukáškovou mičudou.
„Co teď budeme dělat?“ přemýšlely děti.
„Já mám nápad!“ zavýskla najednou Pavlínka a sáhla do kapsy. Vyndala svazek klíčů, na kterém měla přívěšek v podobě jakési příšerky. „Bubáci mají rádi tmu a nelíbí se jim světlo, viď?“
Lukášek se na Pavlínku nechápavě díval. Pavlínka pak stiskla tlačítko na klíčence, a ta se rozsvítila jako žárovka. Klíčenkou pak posvítila do křoví.
„Né, prosím, nesviť! Já světlo nemám rád…“ zahuhlal bubák a schoulil se tak, že byl najednou maličký jako tenisový míček. Pavlínka rychle sáhla pro Lukáškův fotbalový míč. A protože jí bylo líto bubáčka, který se teď krčil jako bojácné kuře a díval se na ni smutnýma žlutýma očima, zhasla světlo. Bubák zase hned narostl, a tak děti utíkaly rychle pryč a raději zamířily rovnou domů.
Druhý den si Lukášek s Pavlínkou zase hráli venku. Lukášek ale tentokrát míč nepřinesl, protože se bál, že by mu ho ten bubák zase vyfouknul. „Jen ho přines, neboj se. Zatím je světlo, a to se žádný bubák ven neodváží,“ přemlouvala ho ale Pavlínka, kterou už nebavilo kreslit si křídou.
Lukášek si nakonec dal říct a svůj fotbalový míč přinesl. A tak si zase s Pavlínkou hráli až do setmění.
Při hře se dostali do blízkosti starého činžáku, ve kterém nikdo nebydlel. Byl to velký šedivý dům s rozbitými okny a rodiče dětem několikrát důrazně opakovali, aby se od něj držely dál, protože tam straší.
Jenomže Lukášek s Pavlínkou byli tak zabraní do hry, že si ani nevšimli, kam až je neposedný míč dovedl. Před opuštěným činžákem byl navíc pěkný plac, na kterém se dobře čutalo.
„Lukášku, musíme se vrátit,“ řekla Pavlínka, když si všimla, že se dostali až na zakázané území. „Víš, že máme zakázáno sem chodit.“
Lukášek si ještě jednou kopnul do míče. Kopnul ale tak silně, že balón proletěl rozbitým sklepním okénkem starého činžáku.
„Tak to je opravdu průšvih! Jak se teď pro něj dostaneme?“ začal natahovat Lukášek, protože mu bylo jasné, že když o nový míč přijde, dostane od rodičů pěkně vynadáno.
„Já teda dovnitř nepůjdu,“ otřásla se Pavlínka hrůzou.
A tak bezradně stáli před strašidelným domem a přemýšleli, co budou dělat. Pavlínka Lukáškovi navrhla, aby přivedl svého tatínka. „Zbláznila ses? Když se naši dozvědí, že jsme si hráli tady, tak to schytáme oba,“ zaťukal si na čelo.
Už to vypadalo, že budou muset jít domů bez míče, když v tom se kolem nich mihnul velký černý stín – ještě černější než tma, která se pomalu rozprostírala po sídlišti.
„Já bych vám pomohl,“ zahučel tiše stín. „Ale musíte mi slíbit, že na mě nebudete svítit. Já světlo nemám rád…“
Lukášek s Pavlínkou hned poznali bubáka ze křoví. Lekli se ho tak, až se k sobě přitiskli.
„A jak ti máme věřit? Co když nám ten míč zase vezmeš?“ řekl odhodlaně Lukášek.
„Nevezmu,“ odpověděl ale bubák. „Já jsem vám ho nechtěl vzít ani předtím, jen jsem si chtěl s vámi hrát. Nikdo mě totiž nemá rád, všichni se mě bojí. A já bych se chtěl s někým kamarádit…“
Dětem přišlo smutného bubáka líto, a tak mu slíbily, že si s ním budou hrát. A protože z toho měl bubák velkou radost, vletěl rozbitým okénkem do sklepa a za chvíli zase vyletěl ven i s Lukáškovým míčem.
„Hurá! Ať žijou bubáci!“ radovali se Lukášek s Pavlínkou. Celou cestu k domovu si pak s bubákem házeli míč. To vám byla legrace! Nikdo totiž neumí s balónem takové kousky jako bubák.
No a protože to bubák uměl s míčem, byl hodný, a navíc to byl skvělý kamarád, hrály si s ním děti i další večery a užily s ním ještě spoustu legrace.
Pohádku napsala Anna Burdová. Pro Originální knihy vytvořila:
Ilustrační obrázky nakreslila Markéta Hrbáčková. Pro Originální knihy už ilustrovala:
