<link href="//netdna.bootstrapcdn.com/font-awesome/4.5.0/css/font-awesome.min.css" rel="stylesheet" type="text/css"/>
Originální knihy

Pohádky ze záhorovského lesa

 

Jednou do lesa přišla velká vichřice. Vítr fičel, stromy se ohýbaly a ve vzduchu kroužilo otrhané listí. Ze statné borovice se ulomila větev a spadla pod strom, do hustého borůvčí.

Když přišlo ráno, vítr se utišil, z pod mraků vykouklo sluníčko a smálo se na krajinu pod sebou. Hromada větví na zemi pod starou borovicí se zachvěla, pak ještě jednou a pak z ní vykoukla hlavička. Zamrkala očkama, kupka se znovu otřásla a vylezl z pod ní skřítek. Rozcuchaný, vykulený, modrý od borůvek. Poskočil si na zelené travičce, vytřepal z vlasů jehličí a rozhlédl se.

 

Srneček Tonda je jako každý kluk. Veselý, neposedný, mlsný a pořád někde dělá nějakou neplechu. Má zvědavá hnědá očka, hebkou srst a dlouhé tenké nožky.

Nedávno přiběhl za Majdalenkou - zrovna seděla na pařízku a zašívala si roztrhanou sukénku.

 

Jednou ráno vyběhl srneček Tonda ze svého pelíšku v houštině a vykulil očka. Svět kolem něho přes noc změnil barvu. Zmizelo věčně zelené jehličí, duby měly místo listů bílé polštářky, pod nimi nebyly vidět žádné žaludy. I místo trávy byly nyní na zemi bílé peřinky.

„Sníh, napadl sníh,“ zaradoval se Tonda a hned zkoušel, jak se v něm běhá, skáče a taky se klouzal. To když náhodou šlápl na zasněženou zamrzlou kaluž vody a ujely mu nožky. Zprudka si sedl na zadeček, až se mu hlava zatřepala. Chvilku překvapeně koukal kolem sebe, pak se zasmál a vyskočil.

 

Celý les byl zachumlaný do sněhových závějí. Zvířátka se schovala do křoví, koroptvičky se zahrabaly přímo do závěje. Byla noc, všichni spali a v pelíšcích jim bylo teploučko. Jen u krmelce něco praskalo. To tam přešlapoval velký kanec Bořivoj. Bál se, že usne a někdo mu přijde sníst všechny žaludy a kaštany, co tam přes den navozil pan hajný.

 

Kanec Bořivoj je divoké prasátko. Bydlí s ostatními zvířátky v hlubokém lese. Rád ryje rypáčkem v mechu a hledá žížaly, pod duby sbírá žaludy, pod buky bukvice.

Ale teď je v lese zima. A v zimě bývá v lese hlad. Všude je plno sněhu, tráva a mech jsou schovány pod hlubokými závějemi, tenké větvičky stromů a keřů už okousali zajíci i srnky a ptáci ozobávají poslední bobule a šípky na keřích.

 

Srnečkovi Tondovi se nakonec zima zalíbila. Pan hajný zvířátkům pravidelně nosil krmení a kanec Bořivoj už zvířátka nezlobil a byl s nimi kamarád. Tonda si u krmelce vždy mlsně vybíral, do čeho se dnes pustí. Bylo tam seno, kukuřice, obilí, mrkvička, no prostě, samé srnčí dobrůtky. Pak si s malým zajíčkem zahráli na honěnou nebo si šel popovídat s pejskem Ferdou. A když už byl unavený, schoval se do svého pelíšku v houští a tvrdě usnul. Ale stejně se těšil na jaro. Všude bude zelená travička, kvítí, měkounké zelené větvičky na ohryzávání.

 

Do lesa konečně přišlo jaro. Vál svěží větřík a vzduch byl voňavý. Smrky i borovice setřásly sněhové polštářky z větví. Na loukách mizely závěje a místy se už ukazovaly zelené ostrůvky. Voda z roztátého sněhu tvořila malé pramínky, ty se spojovaly do potůčků a hrčely a bublaly si svou vodní písničku a rozveselovaly celý les.

 

Bylo jarní ráno, ptáci zpívali, na břehu rybníčku kvetly blatouchy a v lese bylo pod stromy plno bílých sasanek. Víla Majdalenka otevřela okýnko svého domečku a pustila do světničky voňavý čerstvý vzduch a sluníčko. Pak vyšla z chaloupky ven, na zelený trávník, a rozhlédla se.

 

V celém lese bylo znát, že přišlo jaro. Nebe bylo modré a sluníčko svítilo. Ptáci zpívali, stavěli si hnízda a klubala se první mláďátka. Taky veverka Rézinka ze starého smrku už opatrovala tři malé veverčí kluky.

 

Skřítek Borýsek se s vílou Majdalenkou vraceli z procházky. Borýsek měl na zádech batůžek plný různých bylinek a Majdalenka si nesla malý košíček prvních lesních jahod.